II. V dálku se zavrtáváme bzučíce

V dálku se zavrtáváme bzučíce

po boku sestry své silnice,

jak ona kameny bílými

my tyčemi ovětralými

jsme rozděleny a změřeny,

ciframi značeny;

táhneme po sterých kilometrech

dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech,

táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem,

dojaty nejsouce barvou ni tvarem,

táhneme přímo, oklikami, vzhůru i v dol,

lhostejny k tomu, co děje se kol,

a naše tyče, vegetace geometrická,

kordonem stonků s chocholy zvonků

směr značí, kudy nadlidská

touha a žízeň razí si cestu

od města k městu.

Jak ještěr znavený šedinami,

dobrácký, ospalý, líný,

se strupy bláta a hlíny,

silnice plazí se pod námi, s námi,

silnice, sestra starosvětská,

pijící deště, kámen žeroucí,

dušinka trpělivá, selská, dětská,

ráda má dědiny kolem rostoucí,

vroubená příkopy zelenými

chlubí se hlídači svými,

topoly, jeřáby, lípami,

hrušněmi, jabloněmi, slívami,

zelení jejich lupení

i zralých plodů nachem

a, rodem z venkova, nelení

je krmiti prachem.

Silnice svítí polednem,

když zpěv náš vesele zní,

silnice bělá se nočním snem,

když hlas náš zdá se pohřební:

kdybychom lásky schopny byly,

silnici bychom si oblíbily,

silnici, sestru, a poutníky její

a všechny věci, které se dějí

na ní a kol ní a u nebes,

všechno, co míjí po jejím hřbetě

vše, co kol pracuje v zimě i v létě,

a nad ní skřivana ples;

silnici s národem chudáků,

chasníků, tuláků, žebráků,

kteří se plouží, si vykračují

prachem a blátem a sněhem

ať mrazy praští, ať větry dují,

mřežovím dešťů a slunce žehem,

pro osud hubený jdou a jdou

v dálku snad známou, snad neznámou;

silnici, po níž sedláci táhnou

v košilích režných, v plátěných hadrech –

sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou,

děvčice brunátné o strmých ňadrech,

pacholci s kravami, volky a koni

a rozcházejí se letos jak loni –

sedláci s kosami, vozy a stroji

a s pachem po horkém hnoji,

a svážejíce pak úrody plavé,

řepy a brambory, vonící sena,

jde-li tu mimo ně žena,

pohyby mají opilé, dravé

v poledním jasu, večerním tichu

za zpěvu, klení a smíchu;

silnici v noci, jíž kdosi jde sám

vstříc neznámým světlům, neznámým tmám,

silnici v noci, kterou se plouží

vůz jako přízrak naříkající,

s koly, jež ospale ve sníh se hrouží

či do bláta, po němž tesknící

lucerny kalné mihá se svit,

lucerny pod ojí mrtvě se klátící

žlutý a nemocný kmit;

a silnici bílou, jíž konce není,

jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění,

a po níž hranatý, pouštěje větry

a požíraje kilometry,

hned jakoby jásal, hned jak by se zlobil,

řítí se automobil...