II. V dumách...

V dumách šel jsem chrámu kolkolem,

zvalo mě to do vnitř hlaholem,

takou touhou zvony zvaly mě,

hlasy nevýslovně sladké

táhly mě.

Vešel jsem v ty lodi zářící:

každá bytost byla světicí,

světla jas je všecky ovíjel,

jak stín bludný mezi nimi

já se tměl.

Na oltáři trůn plál ze zlata,

odtud vycházela záře ta;

Kristus sám tu, jeden jas a třpyt

jako protrženým nebem

dává skvít.

Kolem splývá oblak kadidla,

jako po stupních by tudy šla

duše v bílém rouchu touhy své,

kde jí Kristus bílé lokte

vroucně stře.

Jako svatých panen bdělých pět

zřím je z ložnic srdcí vycházet,

lampy rozzářené v rukou svých,

kolem skrání věnce liljí

jako sníh.

Duše moje žhavou touhou mře,

křídla svoje znovu stře a stře,

dáš-li sílu pozdvihnout se v let,

dáš-li milost nepustit jí

nikdy zpět!