II. V kostnickém chrámu moře světel hoří;

V kostnickém chrámu moře světel hoří;

dnes duchu svatému

se při mši slavné koncil celý koří.

Z řad prostých kněží v záři purpurové,

jak nad koukolem rudé květy máku,

blesk hněvu v pyšném zraku,

ční opati a mistři, biskupové.

Na trónu nejvýš Sigmund sedí v pýše;

s říšskými odznaky

kol velmožové svaté římské říše.

Před nimi na lešení v mešním kroji,

v oděnců středu kněze postať hrdá

jak skála stojí tvrdá,

kdy sama v bouři s vlnami jest v boji.

A v hloubi zraku nadšení blesk reka,

jak hvězda v soumraku,

a v tváři bol a lítost chví se měkká.

Jest po mši již; milánský biskup kráčí

k lešení vzhůru: „Skon ti hlásám brzký,

bludaři kletý, mrzký!

dej kalich církvi z ruky svojí dračí!

Vysvlékni ornát, antikrista druhu,

od sebe církev, bůh

již vrhá tebe, nehodného sluhu.

Dej štolu sem a svatou albu bílou,

již pokálel jsi jedem, hříchy svými;

jak liché páry, dýmy

nevěru zavřem’ tvojí pod mohylou.“

A kleli dál, až Husa odsvětili;

on němý nad nimi

stál jako mrak pln bleskův a pln síly.

Pak čapku s čerty jako harlekýnu

na hlavu dali pravdy mučenníku

a v středu bojovníků

jej na smrt vedli v zbraní hustých stínu. –

Když shasla hranice, tu jiskry troudu

se svatým popelem

hodili vlnám do rýnského proudu.

Však nad místem, kde tryzna vzplála v kouři,

duch Husův nesmrtelný v záři slávy

vzlét’ jako fenix žhavý –

on v srdci lidstva věčně hřmí a bouří.