II. V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá

V mé ruce s tichou lásky vírou dlela bílá ruka Tvá

a jako lístek lilje se chvěla bílá ruka Tvá;

nad námi nebe sterým světel čaroleskem skvělo se,

v mých očích však jen jediná se skvěla bílá ruka Tvá;

já líbal ji, horoucně k zbouřenému srdci tisk’,

v němž z písní sterých jediná teď pěla „bílá ruka Tvá“,

i tihla píseň samotinká zádumčivou nocí hvězd,

však blahou k jasné výši provázela bílá ruka Tvá;

a šel i mládec opuštěný v kraje světa sám a sám,

a k rozchodu mu jediná jen spěla bílá ruka tvá,

tisk’ naposled ji, maje v mysli krásnou onu noc,

a v srdci mu jak bůžek lásky tkvěla bílá ruka Tvá;

a když pak v dáli s touhou utíká se v svatou klenbu hvězd,

tu z hvězd mu skládá k písním slova vřelá bílá ruka Tvá,

a takž i ve snách své mu „mene tekel“ píše čárovně,

však aby žehnala a ne by klela bílá ruka Tvá,

a když pak zbouřené mu moře hrozí zničit loď,

tu nad ním plane jako „maris stella“ bílá ruka Tvá.