II V milostné chvíli té, kdy pod závoji vůní

V milostné chvíli té, kdy pod závoji vůní

sní zem – a nebe opilé je tancem hvězd –

v propastná tajemství, jak na dno mořských tůní

odvážný potápěč, se chystám tiše snést.

A tázat se, nač zřídka kdo se zeptá –

čím od chlapeckých dnů jsem jako hrůzou štván,

co ve mně bouří se, co proklíná a reptá

a přelud štěstí vrací od mých pyšných bran...

Chci věděti, chci poznat! – Dlaní svírám čelo –

a cítím: tvrdé vzpoury horečkou jsem chor...

A je mi tak, jak by mi srdce uletělo – –

štká ve mně pokora a drsně chroptí vzdor...

Jsou hvězdy na nebi, jsou na hladině vodní –

a první mžikají a druhé chví se teď...

Již nesmí míjeti tak bez hlesu den po dni...

Chci věděti! Chci zpříma pohledět!