II. V půvabu nočním stojí hrad,

V půvabu nočním stojí hrad,

jak ve stříbrné mlze,

po něm se lesknou krůpěje –

to dávných věků slze.

Tam bydlil jednou jeden král,

měl korunu jak zlato,

a na ní jeden diamant –

tři země stály za to.

Tu přišly voje z daleka

a král měl již na mále,

cizinec stal se vítězem

a v zajetí ved’ krále.

Ten, aby všechno neztratil,

vrh’ korunu tu s hlavy:

„Však zrodí se, kdo najde ji,

a to bude ten pravý!“

Co voda s ní se zavřela,

památka její svatá;

vy otcové, vy synové:

toť svoboda je zlatá!

Po skále bloudí králův duch,

co noc tam v smutku tráví,

mnohý se tam již odvážil –

kdy přijde ach! ten pravý?