II. V tmu splývalo rameno jeho dvojí,

V tmu splývalo rameno jeho dvojí,

jak černá břevna šera na pozadí...

Ó, v jaké luzné sny kříž duši ladí,

kolébku vítá a na hrobě stojí.

Mír hlásá nitru v palném žití boji,

svým stínem čelo zápasníkův chladí;

přes kámen, klest kdo jde i přes kapradí,

mír z něho pít chce, práhna po úkoji.

Jak srdce bušilo mu, tepny vřely,

když dostih’ jej a na klekátko pad’,

svět pod ním v mlhu rozplýval se celý.

A s kříže vanul úkoj, smír a chlad,

vše mládí báje se mu otevřely,

mu duši noříce v snu vodopád.