II. Vánoce 1910.

Bída-li bolí, bolí nejhrozněji

v ten smavý čas, kdy všecko štěstím voní

a z oken záplava se sterých světel roní

a v jásot dětský zvony nocí znějí.

A tenkrát bída bolí nejhrozněji

v těch zákoutích, kam Pánbůh s dárky Syna

v den Štědrý poslat někdy zapomíná,

kde děti hladové se zimou chvějí...

Však ještě horší je ta česká bída,

když na ni myslíš v sladký večer smíru,

a v radost tvou jen pelyňku ti přidá:

Jak ubíjí nás s mdlobou otročina,

den každý porážka se hlásí jiná,

že síly nemáme ni v sebe víru...