II. Vašíček Nejlů se narodí.

Malá, dřevěná víska se tulila

k návrší zeleně a žila pro sebe

tichý, svůj, uzavřený svět.

Lidé klidně pracovali,

umírali odevzdaně,

děti skotačily, rostly.

Většinou byli evandělíci,

k Bohu se modlili stejně vroucně,

stejně jim žehnal Bůh spravedlivý.

Zlí, hodní byli mezi nimi,

vášně se jak jinde obnažovaly,

však bylo holubic víc než kání.

Na statku sloužila u Šimáčků

– tatík jí ponocný odešel na věčnost

naposled zatroubiv si, náhle –

Nejlova Maruška, prostá a hezká.

Máť starou v obecní pastoušce měla,

živila ráda ji namáhavě,

ač jí též sousedky výslužkou dávaly

do klína bramborů, ošatky mouky

hojně a často, neb byla hovorná,

novina živá a sklípla si ráda

na stará kolena, také jim zpívala

písničky pěkné, starosvětské,

když peří drávala povídavá.

Marušce bylo sedmnáct let,

kulatá, pěkná, s bílým čelem,

urostlá, silná, vyvinutá.

Veselá byla a zpívala vesele,

chudobná jako šípkový keř,

bohatým synkům voněla růží,

rádi ji štípali v červené tváře,

matky však bděly ostražité

a kvítek šípku bránil se trním:

Maruška zůstala čistá a poctivá,

až ji modrýma očima zmámil

a sladkou řečí Velibů Jiřík.

Nazejtří s ranečkem, v němž byly šaty,

buchty a tahací harmonika,

odcházel pro štěstí do světa Jiří.

Józa mu bratrsky tiskl ruku,

tatík byl střízliv a taky si zaplakal,

maminka pro slzy nemohla mluvit.

Odejel do města hledat si štěstí

s plány smělými, vznětlivou hlavou,

půlrok se potácel v hlučivém víru,

a srdce mladistvé hryzal červ,

našel jen, našel zas oklamán, rozeštván

nevěstu kostlivou pannu Bídu.

Domů se vrátiti nemohl, nechtěl,

zpíjel se nápojem kalu a hříchu,

poklesal, aby zapomněl, zapomněl –

toulal se po kraji, hrál, zpíval, zapadl.

Maruška buzená budoucím mateřstvím

nechtějíc snášeti posměch a hanbu

utekla náhle od Šimáčků,

běžela daleko, kde by jí neznali,

až ve vsi Černavách dostala místo;

sedlák ji Dobiáš do služby přijal,

světničku v sušírně dal jí k bývání.

Tam se jí po čase narodil Vašíček.

Pracovala pilně dál

uzavřená, mlčenlivá,

Vašíčka vložila v necičky dřevěné,

Vašíček prosnil v nich mládí,

však nikdy domácím nešla ho okázat,

často jí šetrně domlouvali,

viděla v něm jen Jiřího syna.

Mamince občas poslala peněz

na přilepšenou a psala jí psaní,

že je ve službě, o synu mlčela

a stará Nejlová byla ráda,

že se má dobře, tak říkávala,

že v městě někde u pánů slouží,

po starém zvyku dál živořila.

V den křtu Vášova měl starý Veliba

prostý funus; utopil se v potoce,

kam spadl opilý s lávky.

Odtud ho jednou už vytáhli zpitého,

„to jsem se napil“, řek’ v smíchu,

podruhé našel v potoce smrt.

Zpívali o něm na známou notu:

po smrti moc, za živa málo –

Vdova s Józou byli na baráku,

ze statku zbyl jim výstavného,

o Jiřím nevěděli.

Velibka říkala: jistě je šťasten,

bohatě asi se oženil v Praze,

stydí se domů, zapomněl na nás –

přála mu štěstí to z plna srdce;

Józa sil, pracoval, oral s volky,

na vojnu nešel, dobře se oženil –

spokojeni, klidni všichni,

maminka stará chovala děti.