II. Ve vonné básni květomluvné luky,

Ve vonné básni květomluvné luky,

ve světů nočních lesklém výronu

já čítám zákony všech zákonů,

jež vyšly z přírody pravěčné ruky.

A ptáků zpěvných zvukosnivé bědno,

motýla vznik, národů zániky

a lidstva ples i bolu výkřiky –

to zákonů těch písmo jenom jedno.

A hájů zášer, lunou prokmitavý,

šperk strání ve vod bystrém podletě,

šum, rozlitý po zemské planetě –

to zákonů těch výklad věčně pravý.

To jiná řeč, než zvůle země pánů;

to starší řeč, než v deskách s Sinaji,

víc božská, než co v chrámy vtěsnají,

a krásnější, než kletby Vatikánu.

To vzniku řeč, to tvůrčí ruka pilná,

to lásky řeč a srdce jímání,

to mluva nejsladšího žehnání –

ta božská jen a vpravdě neomylná.