II. Ve výši, kam se zraky pnou

Ve výši, kam se zraky pnou

člověka ve chvílích snění,

oblaka plují tišinou,

rodí se, rostou a mění.

Synové země, jejíž dech

mateřský v lásce je zrodil,

letí tam větru na křídlech,

prostory jejich jsou podíl.

Volnější nežli ptačí rod,

lehčí než peříčko ptačí,

prostorem bloudí o závod –

stín dole cestu jich značí.

Šedé ty s bílými okraji,

ty v řízách neofitů,

za dne se v slunci koupají,

za noci v měsíčním svitu.

Ač jsou teď děti nebeské,

zem přec je přivábí ještě –

po čase na srdce mateřské

v slzách se vracejí deště...