II. Velevážená, drahá učitelko naše!

Jest pravda to: Když blaho, klid nám září,

tož jistě přijdou brzy stíny temné.

Nám v cestu padly též a jasno maří,

jež z duše Tvojí linulo se jemné.

Však zaplaší je slovo Tvoje milé.

O rci, že budeš vždy nás milovati!

Pak ni tak teskná, ni tak smutna chvíle,

jež velí nám dnes Tobě s Bohem dáti.

My za Tvou péči Tobě vyprosíme,

by tolik štěstí měli Tvoji dnové,

co z jara v kraji něžných květů zříme –

a každé blaho nové roď a nové!

Nuž s Bohem budiž, pěstitelko drahá,

a věz, co dítek vedla Tvoje snaha,

ty všecky vždy Tě budou milovati

a s touhou vroucí Tebe vzpomínati.