II Venuše, hvězdo má, kam že jsi odešla?

Venuše, hvězdo má, kam že jsi odešla?

V houštinách rezavých slavíci zmlkají...

Je tiché jezero, kde obraz luny plá...

V té chvíli v rákosí potichu zalkají

dva ptáci procitlí... A tmavý, věčný stesk

je zde, po boku tvém usedá potají.

Tvář hvězd je zsinalá a smutný je jich lesk,

vše ztichá okolo... a vše je srdci blíž!

Jen města hlučící, jich světla, ulic třesk,

zástupy nevděčné, jich kletby pustá tíž,

jich oči, zištné vždy, dnes na dně propastí

se v temno propadly, by neožily již.

Noc! Růže i pták spí. Jen s nyvou soustrastí

tisíce očí hvězd zírají v zraky tvé

přes pouště nesmírné s bezměrných oblastí.

Neb ty – ach ty zde bdíš. Je ticho zvědavé

v tvém srdci, jež se chví. Poledne pyšný žár

teď z čela tvého slét. A běsy ohnivé

noc k tobě přivolá, z nich každý dravý spár

v tvá ňadra zaryje, až vzdechneš úzkostí –

Oh málověrný ty, chtěl’s v bědný suchopár

nejistot jitřivých, pochyb a marností,

v nichž hyne bludný duch, své hrdé srdce vést?

Své jaré síle věř, jež z tmy tě vyprostí

a duši svobodné dá v krásném těle kvést,

jež stkáno z týchž je cév, v němž plane stejný svit,

jak v srdci hvězd, k nimž ty se, vratký, toužíš vznést.

Chtěl’s duši tuláckou mdlým světlem opojit

těch výšin stříbřitých? Svůj vlastní obraz zříš

v těch zřídlech světelných se slavně zrcadlit,

vlastního srdce tep z nich zase uslyšíš,

vlastního žití var a vlastních vášní vzruch.

Že nesmrtelný jsi a silný, zda teď víš? – –

Pozdraven budiž mnou bez konce věčný kruh,

kdy s všemi hvězdami spojuje za noci

člověka vratkého, jenž tápe, silný Bůh.

Veleben život buď, dík tobě, Půlnoci!