II. VIKTOR DYK: NESMÍŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ. (II.)

Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel?

Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné?

Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel:

slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné.

Ne příběh udýchaný a astmatický,

ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní.

Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský:

slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní.

Kdyby se našel kdes Mesiáš, čekaný všude,

snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu,

že snob byl, že snob je, snob v světě na věky bude,

a dnes jen náhodou mluví o futurismu.

Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě,

že prostřed věty bys ustal v neklidném strachu.

A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu,

chceš říkat věci, jež staré jsou tak jako země?“