II. VIKTOR DYK: NESMÍŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ. (III.)

Příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih,

vrabci, strnadi, kosi:

o tichou soustrast prosí

chodec dobré vůle v pražských ulicích.

Vám se to vesele štěbetá, cvrliká a píská.

Ale vy, vrabci, strnadi a kosi,

v ulici Letohradské kdosi

ty silné věci vidí příliš zblízka!

Vidí verbíře jako rekruty,

vidí kokardy a uniformy.

Vidí výjimky a normy,

vidí celý život sepsutý.

Na jaře obzvláště básníci lámou si hnáty.

Protrhávají se povodní hráze.

Prorokem není nikdo v Praze

a slyším přespříliš elektrické ty dráty.

A také, bohužel, vidím vlastníma očima drát,

kterým se pohybují pimprlata.

Kde srdce hledal jsi, nacpána vata.

Panáčkové, neumíte hrát!

A proto, že pimprlata hrají jak zmoklé slepice,

neutěšeno nějak v naší české vlasti.

V Letohradské ulici sedím jako v pasti.

Kéž by babka za muškátem pohlížela na nás velice!

Když do číše plné padnou ještě dvě tři kapky,

zprotiví se nám všechna papouškovaná jména.

A nemá více smyslu pohled zvědavé babky

nežli kniha veršů Verhaerena?

Nebudu lámat si hlavu mezi listy zelenými a květy.

Přiznej se k zločinu, netvore!

Nebudeš skandovat: F. T. Marinetti.

A též ne Rabindranath Tagore.