II. VIKTOR DYK: NESMÍŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ. (IV.)

Vrabci, strnadi a kosi

za rána k povyku ochotní!

Z Letohradské, třináct, táže se vás kdosi:

jste také příliš gramotní?

Zda máte z života radost a bolest pravou?

Milujete světlo, nenávidíte šero?

Nebo jen slyšíte dráty nad naší hlavou

a vidíte linek devatero?

Nenaslouchám rád té drátů hudbě,

nenaslouchám rád tomu, co nesou.

Mluvíce do dálky o bídné, nelidské sudbě,

poslové tito se sami tak zbaběle třesou.

A malou naději v jejich zítřky kladu.

Zda lepší zítra budem’?

Snad se ty dráty samy chví studem,

oznamujíce nějakou zradu.

A snad v tom chvění nejistá je žalost.

Snad že i samy cítí,

jak smutno je žíti,

když strop je nízký a když vše je malost.

Ale ty dráty jsou zotročené:

mluví, třeba se chvěly,

ježto jim poroučeli,

a svědomitě opakují poručené.

Kdežto vy, druhové, ptáci,

mnohem více o nás víte.

Zda tam vy dohlížíte,

kde obzor před vámi se ztrácí?

Vrabec neletí vysoko, skřivan výše.

Co vidí skřivan?

Proč je tak rozezpíván?

Snad že na něho jiný větřík dýše?

Ptactvo vy veselé, družino živá,

vládci té jarní zeleně.

Nechcí k Vám mluvit učeně.

Pták má své hrdlo a jak umí, zpívá.

A já, v zápasu s dubnovým vichrem, pták bouřlivák,

zavolati chtěl bych do tohoto jara.

Z prvých jarních dešťů stoupá pára.

Prvých jarních bouří blesky vidí zrak.

Nebude to píseň nesmrtelná:

zhyne, jako všechno živé hyne,

uplyne, jak všechno živé plyne.

Bude to však píseň jarně nesmířitelná.

Volám bouřliváky, volám svoji rotu.

Nechme Marinettiho a Rabindranatha.

Nezdobu za humny dělá pantáta.

Do tolika smírných písní hoďme disharmickou notu!

Nechte zpívat dráty! Pojďme bít se, chlapci!

Slyším-li to dobře, radí nám to v dobách zlých

společníci S. K. Neumanna a jeho knih,

strnadi, kosi a vrabci!