II. Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,

Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,

co draho bylo této země synu,

zlomili nás, jak vichr lomí třtinu,

a klínem rozráží nás na štěpiny.

O jejich srdce stesk náš, touhy, činy

se rozbíjejí, pěst jak o skalinu,

jak z železa, jež dáno v kovadlinu,

z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.

Kde naše spása, štít a vykoupení? –

v zapadlém otcův hledáme ji hrobě;

v těch kobkách život zhas’, tam není, není!–

zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;

jen lhostejnost a smích nám odpovědí.

Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!