II. Vyletěl sokol, sokolík sivý

Vyletěl sokol, sokolík sivý

nade vše háje, nade vše nivy.

Vznesl se vzhůru, k slunci vznes’ tváři,

pozlatil křídla slunečnou září.

Hoj, kdo je synem slunečné říše,

povznes se za ním, pokus se výše. – –

A nebyl sokol, však sokolice,

ptáčina sívá, jak holubice.

Což jsi ty ptáčku našeho rodu,

což přiletěl jsi přes trojí vodu.

Přes trojí vodu v knížecké lesy,

na lípu used’, zpěvné vést plesy.

Zazpíval ptáček o růži vnadné

modravým horám, vodici chladné.

Zapěl o vonné kytici z kvítí,

což mnohá dívka v srdci as cítí.

Rozezpíval se po celém kraji,

všecky již dívky zpěv jeho znají.

Po ptáčku sivém zpívají děvy,

po stráních slunných znějí jich zpěvy.

A každý zpěv je líbezný kvítek,

a nemá jaro lepších už dítek.

Ze zpěvokvítků kytice vonná,

samo jí jaro již nepřekoná.

Nepřekonají žádné ji věky,

věčnéť má krásy, věčné má vděky.

Zasedl ptáček mezi své děti,

učil je věčné písně své pěti.

Pomřely mnohé zpěvné nám děvy,

s ptáčaty ale nezašly zpěvy.

Dívenky zpěvné kryjí už hroby,

a vlasti zašly zpěvné též doby:

Písně však dávné, jak povyhasnou,

co ptáček, má z nich kytici krásnou!

A když se zpěvy po vlasti tiší,

polétá s nimi ptáček ku výši,

nad lesy, potok, s nimi se vznese,

kytici z písní vlasti zas nese.

A počne zpívat čarovné zpěvy;

usedá slastí srdečko děvy.

Pohlíží děva radostným okem,

na ptáčka pěvce tam nad potokem.

I pustil ptáček do vlnek chladných

kytici z růží, květ zpěvu ladných.

Jakých jsi děvo, zmilitko vlasti,

zkusila pro svou kytici strastí!