II. Zač v poutech plakal otec náš,

Zač v poutech plakal otec náš,

zač světem dravou zvěří štváni,

zač srdce vadlo nejlepším,

zač bůh ni neměl slitování;

zač chléb jsme jedli otroků,

zač slzou máčeli svá muka:

to uvidíš, můj národe –

již dítě vzchází, pouto puká.

Čím těhoten byl věčný čas,

co nesměl pro tyrany zrodit:

to zrodilo se silou svou,

teď bude lidstvu vojevodit.

Mít jmeno nemá spasitel?

Sem přineste z Jordána vodu!

Já první kapku vylévám –

a ta buď dána za svobodu.