II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.

Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.

Střeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh...

Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh’ to jen říci.

Každá vteřina s důkazem chvátá... Kde že v ní bůh?

Urputný despot snad – my tu s ním v boji – despota s falešnou lící...

Či jen tyran je vznešeným? A juž tak povadl, uslábl lidský duch?

Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlénkou hřmící!

A ještě dost odvahy k leptavé práci v železných zákonů kruh!

Byť slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru,

byť mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru,

květ luhů macešských rosteme, rosteme přece!

Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich mít

a za svými slunci pyšnými ve bílém nadšení jít

a, stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece...!