II. ZÁVOJ.

Jak anděl, když svou peruť rozkládá,

kol hlavy tvé se vznáší závoj bílý,

tvá postava se v jeho vlny chýlí,

jak v rodný fontan snivá Najada.

Ten bílý závoj! – Stěží ovládá

tvých ňader vlny, které v něm se skryly,

jak labutě, jež na jezeru zbyly,

když park se tmí a slunce zapadá.

Ó jakým kouzlem závoj ten mne plní!

Jej nazvednout? – Ha štěstí! vítr duje,

a závoj lítá vesel kol tvých spánků!

A bílý prs tvůj vazby prost se vlní...

Tak labuť rozpnouc křídlo vzduchem pluje

a sněžné hrdlo noří do červánků!