II. Zní melodie sladce mohutná...!

Zní melodie sladce mohutná...!

I zdá se mi, že duše umění

jak Bůh se vznáší světem všednosti

a mořem bolův plným úpění

a sirou, pustou pouští našich vin

i mrazným krajem těžkých sklamání

– ten Bůh, jenž láska byl a bud vždy,

jenž všední noc nám mění v svítání,

klam ve vítězství, v jásot utrpení,

a tak se vznáší kol, mír na čele,

a na rtech svatý úsměv odpuštění!