II. ZPĚV.

Tak Mroulík vybral se do pouště,

Po poli šel a zas přes houště;

Ač lakomým nic nestih’ okem,

Co žaloudku by lahodilo,

Nádhernou myslí, pyšným krokem,

Přec ubíral se pilně dále,

Jsa vyslancem samého krále.

Dosáhl unaven tu horu,

Kde hrad je Klukov opevněný,

V němž, když se má mít na pozoru,

S rodem Ferina je uzamčený.

Přistoupiv Mroulík viděl vrata

Přepevným zámkem chytře spiata.

„Co počít mám bez klíče?

Poselství jak mu vyřídím?

No, počkej,“ myslil, „uvidím!“

Pak silně zvolal: „Pane strýče!

Otevřte, jste-li na Klukově,

Já, Mroulík, posel ode dvoru,

Že máte býti bez odporu

Ku soudu jíti pohotově;

Neb ráčil sám král přisahati

To na veřejném sněmu,

Že před trůnem vy máte státi,

I klásti oučty skutkův jemu.

U krále výmluva juž více,

Nižádný odklad též neplatí,

Sic kolo nebo šibenice

Váš mladý věk utratí.

Pospěšte teda hned ze hradu

Před panskou jít hromadu.“

Tu řeč Ferina vyslyšel

U dírky za vratami,

Ven ale strachem přec nevyšel,

Mysle, že je Mroulík se drábami;

Jak viděl pak ho samotného,

Vymyslel chytroušek šejd nový,

Jak hosta vyplatit hloupého,

A byl s tím brzo hotový.

Vystoupiv, „Vítám vás,“ zavolal,

„Odpusťte, milý můj strejčínku,

Že snad jste na mne dlouho čekal.

Zůstal jsem dlužen dnes hodinku,

Tu jsem odříkal s nešpory.

Ach, strýčku, jak se vám odsloužím,

Že sám jste přišel přes ty hory?

Já sám juž dávno toužím

Před trůnem státi milostivým;

Však uveden příznivým

Mocného strýce přimlouváním

Tím méně tam zahynu,

Ač mých nepřátel přištěváním

Hledají dost velkou na mně vinu.

Však co král nemá jiného?

K posílce dost jest špatného.

Vás, jenž jste z nejpřednější šlechty,

To podobá se jako z trestu –

On poslal na tu špatnou cestu

Pro vymyšlené na mne šplechty?

Arci mně to snad poslouží.

Ale to mě velmi souží,

Že pro mne tak jste upachtěný,

Po celém těle upocený;

Ach, snad jste také hladový?

Kýž jsem boháč jen takový,

Bych, po čem jsem juž dávno toužil,

Něčím podle vůle vám posloužil!

Co král nám půst poručil,

Přetrpěl jsem hořkou bědu,

Já se a rod svůj mučil;

Nejed’ jsem maso ani ryby,

Ach, snad bych umřel hladem, kdyby

Ten kraj mi nedal dosti medu.

Ach, bídno žíti medem pouze!“ –

„Aj, co, bratře, povídáte?

Vy snad medem pohrdáte?

To mi věřte, milý strýče,

Co se mne samého týče,

Nad med neznám lepší jídlo;

Ačkoliv, že nejsem žebrák, víte,

Vy, přec chudší, z nouze jen med jíte?

Jestli ještě máte jídla toho,

Jen přineste bez okolku;

Víte, já zas platím mnoho

Jak u krále, tak ve panském spolku.

Jistě vám bych neuškodil,

Kdybych za vás při zeleném stolku

Dobré slovíčko prohodil;

Snadno byste ušel kolu.“ –

„Ach, vy se mi jen posmíváte,

z mé chudoby si žert děláte;

Jak bych medvědské jemnosti

Směl podat také ničemnosti?“

Tak Ferina odpověděl;

Chuť rozdráždit po medu,

Jak by nejvíc mohl, hleděl

Mroulíkovi medvědu.

V tom juž hrálo každým vláskem;

Napřed si to obliboval,

Mrdal lakomým ocáskem,

Bradu mlsně oblizoval:

„Na mou duši, mně nechutná

Nic tak mile,“ Mroulík tvrdí,

„Jak medové čerstvé strdí.

Že mysl vaše tak urputna!“ –

Nato Ferina zas pravil:

„Smím-li teda vám posloužit,

Rád vás šťastně hned zavedu,

Jen musíme trošku břicho soužit,

Pak najdeme hojnost medu.

Nedaleko od Klukova

Jest včelárna Hebálkova;

Ten juž bude jistě spáti,

Tam není psa a není husy,

Kdyby bylo, lehko se zadusí;

Nepatrné jest ohradí,

Tak nás žádný nevyzradí,

Tak se nemáme co báti.“

„Dobře – dobře, bratře!“ praví

Mroulík medu nedočkavý,

„Kdybych také neměl dosti

Podle chuti mé a hladu,

Pamatovat budu vždy s vděčností

Vaši ochotnost a dobrou radu.

Však musíme sobě pospíšiti,

Chcem-li něco štastně poříditi.“ –

„Ačkoliv po medu nelakomím,“

Ferina mu odpoví,

„A nemohu dobře s hnátem chromým,

Přece budu hnedky hotový;

Tak se nejupřímněj vynasnažím,

Bych vám dokázal do sytosti,

Jak si vás na nejvejš vážím

Hned po Pazourově milosti.

Ach, jen kdybych já ouzkostný

Moh’ na strejci to vyloudit,

By, až mě budou někdy soudit,

Na mne vzal ohled milostný,

Bych pomocí pána takového

Zahanbil odporníky,

By u krále práva milovného

Nalezli mzdu a u mne díky.“ –

„Aj, nač dlouhé řeči? Znáte,

Jak možného strejce na mně máte.“ –

„Aj, vy pán jste dobrotivý,“

Odpoví Ferina lstivý,

„Pojďte, rychle chci se zavděčiti;

Co se do vás vleze, máte míti.“

Ale z úst nevešlo jeho,

Jestli medu nebo čeho.

Tak si vešli pod večerem

Při měsíčku pološerém,

Plni čekavosti oba,

Co nadělí jim příští doba. –

Juž se leskne střecha Hebálkova,

Juž se Ferina potajmo směje,

Plesá duše Mroulíkova,

Oboum lichotí naděje. –

Odpočíval oudům svým v komoře

Hebal tesař, notně chrápe.

Přes plot obtížně se medvěd drápe,

Ferina juž zkoumá po dvoře.

Vprostřed dvora leží kláda

Dubová a klínem rozpoltěná;

Raduje se liščí zrada,

Jak věc dobře nalíčena.

Medvědu oulisně kyne,

Ať si jenom pospíší,

Že juž med po dvoře plyne,

Ale Hebal ať nic neslyší,

Jak se s plotu medvěd válí.

Lišák dnešní med si chválí:

„Právě, kláda – mední nádoba,

Zde jest dobrá zásoba.

Jen tam, Jemnost, strčte hlavu,

Najdete tam vaši stravu. –

Ale, prosím, chraňte se jen toho,

Byste nevzal příliš mnoho.

Znám to z vlastní zkušenosti,

Že, kdo jídla toho druhu

Jídává až do sytosti,

Že mu špatně slouží k duhu.“ –

„Aj, co o mně si myslíte,

Za takého žrouta mne držíte?

Dobře ve všem držet míru!“

V tom svou hlavu vstrčil v díru,

Jak Ferina šelma velel,

Strčil tam též přední nohy.

Tu se Ferina namáhal,

Násilím klín z klády tahal;

Ach, tuť Mroulíček se chyt’ ubohý.

V skřipci chytěn žalostně naříkal,

Nic mu naplat velká síla,

Sem a tam se mrskal, smýkal,

Přestrašná to pro něj chvíla. –

Naschvál Kuliferda hučel,

K tomu Mroulík žalně skučel,

Že tím probudil se tesař Hebal.

Jde k okénku, hlavou kéval:

„Kde pak má sekyrka leží?“

V košili s tou na dvůr běží.

Zatím Kuliferda s plotu

Vidí medvědovu psotu,

Volá: „Aj, co vám tak chutná velmi?

Hleďte, Jemnost, se juž odstraniti,

Před ourazem uchrániti!

Vězte, jsou sedláci někdy šelmy!

Arci, k vám snad, že jste velkým pánem,

Přijde Hebal s velkým džbánem

A zavdá vám po večeři;

To má hloupost ráda věří!

Já od srdce vám to přeju;

Ba, kdybych tak sprostý nebyl,

Rád bych vám též notně připil.

Pryč však musím, kam se, ach, poděju?“ –

Hebal mozolovou napřáh’ ruku,

Vidí vzácného tu hosta:

„Počkej, počkej, tys to, kluku!

Nesmíš u mne mít se z prosta –

Musím k tomu víc pozvati,

Bys měl veselejší hody.“

Potom běžel, obul boty,

Kožich oblek’ a kalhoty

A tak honem do hospody. –

Zastal ještě tam pijáky,

Volal na ně hlučným hlasem:

„Pojďte honem, ať ho nezapasem,

Vemte vidle, sekery a háky.“

„Na koho pak ty tak krutou válku

Sháníš honem, sousede Hebálku?“

Tak se v hospodě ho ptali.

„Ba že vy jste sousedé nedbalí,“

Hebal praví, „vždyť pak řek jsem zpředu,

Že chcem vyprášit medvědu.

Nevím, jak on na můj dvorek přišel,

Co tam hledal, co tam mínil;

Dlouho jsem já něco skučet slyšel –

Kouknu, on se v špalku sám zaklínil.“

Aj, tu pro sochory, pro palice,

Cepy, vidle, rýče a klanice

Každý honem domů běžel,

Sebral, kde jen jaký klícek ležel,

Každý kopáč musel z hnoje

Na medvěda do smělého boje.

Rychtář ozbrojil se právem řádným,

Kantor běžel s linealem,

Konšel pak s obuškem pádným,

Též pan farář běžel cvalem,

Příkladem by jim posvítil;

Však že neměl žádnou dýku,

Kužel honem v čeledníku

Na obranu v pravou chytil;

Kuchařka hned za ním spěla

Jen v spodničce, noční čepici –

K potýkání pevně měla

Od kužela přeslici.

Mroulík tuto melu slyše,

Med proklínal i Kuliše,

Hořce plakal nad svou nouzí.

Hodinka to velmi smutná;

Však ať hází sebou, ať se zpouzí,

Neustoupí kláda mu ukrutná,

A juž vidí Hebala se hnáti;

Na sto ran hned cítí,

Slyší ke všemu se ještě smáti. –

Ach, tu počne strašně výti,

Šklubne sebou rozvzteklený,

A vyhodí mrštným zadkem.

Hned utíká lid splašený,

Strašlivě zmatený zpátkem;

Za to však od předu lépe

Zástup ho ukrutný tepe,

I pan rychtář od zdaleka

Na dobrou si s právem čeká!

Medvědu strach sílu dá trojduší;

Mrskne on si mocně hlavou –

Lebku si vymrštil zdravou,

Však si odřel kůži až pod uši.

Hlava sice plná krve

Dostala se ven ze klády,

Přední nohy jako prve

Nedostaly ještě vlády;

Po tváři krev se lije valem,

Po hřbetě množná rána pálí,

Že bolestí a trpkým žalem

On se v moči vlastním válí.

Každý aspoň podaleku klepnul,

Kdo na blízku sobě netroufal,

Klepnul a hned chytře nazad coufal.

Aj, tu násilím se medvěd sepnul,

Chtěl si pomoc chuďas ubohý!

Šklubnul silně, jak jen může,

Ze skřipce ven vytáhnul nohy,

Ale bez nehtů a kůže;

Věru, co svoboda platná,

Když je hlava a podstava špatná.

Přece nějací se polekali,

Medvěda vidouce svobodného;

Ale chlapi mocněj jen tepali

Vidouce jej zmalomocněného:

Cvrkal, Šostal, Blivoň, Chytil,

Drápal, Chroustoň, Kéval, Svítil,

Pinkáček, Hebálkův bratr pilný,

Hourálek pak kovář silný

Bili jako do kovadla mlatem,

Každý chtěl být Mroulíkovým katem.

Nejvíc ale Plkoš hřmotil,

Skákal, třískal, až se potil.

On by rád byl všudy dělal pána,

Vždy o sobě myslel mnoho,

To snad pocházelo z toho,

Že měl bohatého tchána;

Hodnou měl tak na oko osobu;

Otce nemohli však uhodnouti,

Přinesla prý si ho matka s pouti,

Šeptaly si ženské jistou podobu.

Tomu však, kdo klevety roznáší,

Často prý se kožíšek vypráší.

Tak buď kdo buď otcem Plkošovým,

Tolik jisto, klickem že dubovým

Plkoš na medvěda tak udeřil,

Že se smysla hned pominul,

Bez sebe se na zem svinul;

Že juž dost má, každý věřil.

Po malé však bídné chvíli,

Co se zmenšilo bičův krutosti,

V oudy couvlo trochu síly;

On se zdvihnul v zoufalosti,

Mezi ženské násilně se vrhnul.

Ha, tu hřmot a křik se strhnul,

Jak to dle ženského obyčeje,

Když se něco podobného děje.

Jak když myslivcova střela

Do ptačího hejna rouchne,

Taká mezi nimi mela;

Jedna druhou, ta zas třetí šťouchne,

Ta zas čtvrtou, pátou strká,

Jedna leží, druhá vstává, třetí brká. –

Bylo to však u potoka,

Voda dosti tam hluboká;

Některé se takto lekly,

Že jim se obě nohy smekly.

Pět jich žblunklo tu pod vodu,

Ty vřískaly z toho brodu!

Všecko ženám ku pomoci běží.

Medvěd za mrtvého zatím leží.

Paní Smažka též se topí;

To kuchařka dobrá z fary,

Kdo se šťastně té uchopí,

Ten dostane pěkné dary!

„Ach, vy chaso, muži, hola!“

Tak pan farář silně volá,

„Ku pomoci Smažince přispějte

V této smrtelné ouzkosti,

Pak, moji lidinky, požádejte

Odpustkův a piva do sytosti!“

Pobízet se nenechali,

Nobrž s chutí do vody se hnali.

Zatím Mroulík sám se věda,

Vzdychnuv sobě pomyslel u sebe:

„Ach, co přišla na mne běda, běda!

Máš čekat, až krutost muky

Pošle smrt z rasovské ruky?

Nebo sám se do vody převrátit,

Svůj lítostný život zkrátit?“

Chuť mlsného k bídě vodí,

Bída samovraždu plodí.

Těžko on ku proudu se doplazil,

By svůj bídný život zkazil;

Ale rychle proud ho zdvíhá,

Dolů s ním se rychle míhá;

Vida, že mu řeka život chrání,

Medvěd také se nebrání.

Vprostřed proudu Mroulíka vidouce,

Zlobili se muži velmi, řkouce:

„Ejhle, svět se nám vysměje,

Jak my medvědy chytáme!

Ale dobře nám se děje;

Proč se muži jmenujeme,

Když své ženy kratšej nedržíme,

Při všem všudy býti svolujeme!

Pozdě naši hanbu zvíme!“ –

Udobřili ale hned se muži,

Jak přijdouce k špalku znamenali,

Že jim nechal z noh a hlavy kůži;

Hlasně do smíchu se dali:

„Hle! Hle! ten chce v krátkém čase

Navštíviti nás zde zase;

Vždyť nám nechal ve zástavě

Čepici a rukavice;

Až se zas navrátí zdravě,

Pak nám nechá nohavice.“

Zlý los s bídou proklatou

Posměch mívá za patou.

Medvědu lhostejné smání bylo,

Jen když tak se jemu podařilo;

Ale na Kulíška klel zrádného,

Na Hebálka tesaře krutého,

Na špalek, svodnou nádobu,

V níž hledal medu zásobu.

Takou modlitbou as míli

Ubíral se rychlotokým proudem;

Potom sobě žádal klidnou chvíli,

Neb nemohl vládnout žádným oudem.

Vylez’ na břeh, ale vskutku

Sotva najde dějepis nám zvíře,

Které by zažilo v také míře

Bolestí a duševního smutku.

Ferina však dobrá kopa

Šel, kde kuřecí je stopa;

Štěstí pak mu přálo,

Za kapouna tučného to stálo;

Toho šťastně na břehu sekřoupal,

Pak se na přístupném místě

Napil a napiv se trošku skoupal.

Pak si myslel: „Hebal jistě

Mroulíkovi připravil pochoutku,

Jak je na takého pána slušno.

Odpočíváš někde v koutku,

Neb u špalku bylo tobě krušno!

Sladce v srdci nám se vaří,

Když se chytrá pomsta zdaří.“ –

Tak si myslel šelma v běhu,

Ubíral se dál po břehu,

Až pak náhodou uhlídne

Mroulíka, an ještě žije;

Mrzutostí hned uplije,

Volá: „Mroulíku, stvoření bídné!

Nemotorný chrapoune, hlupáku!

Maňase, trulante, darebáku!

Nebylo ti dle libosti,

Co jsem přivedl ti svou chytrostí?

Jak se jiný dlouho nahoní,

Nežli mu to v blízku zavoní!

A ty tak jsi nevšímavý,

V jídlách sobě vybíravý?

Jiný by to rád zaplatil,

Cos ty nedbalostí ztratil.“

Vida pak Mroulíka podřeného,

Na všech oudech zmalomocněného,

Potěšen hned blíž přistoupil,

Šelmovským pak hlasem pravil:

„Aj, juž medu dosti jste nakoupil?

Jistě, strejčku, dobře jste se bavil;

Ale čepičku jste ztratil s hlavy.

Snad jste dal ji za med do zástavy?

Nebo pleš tak velkou máte?

Tuhou řeholi snad vyznáváte?

Neb to vina holiče, té šelmy?

Naschvál, nebo nepozorně velmi

Po uších a tváři drápal?

Nebo snad jste malovat se dal

A nosíte v masopustě larvu?

Rukavice též snad máte

Ještě kdes na dvoře u Hebala?

Vy mu, myslím, vědět dáte,

By vám ztráta zatím se schovala,

Až se zase navrátíte,

Vaším návštěvem ho zas poctíte.“ –

Ale Mroulík nemoha se hnouti

Musil všechen posměch vyslechnouti;

Umřít sobě raděj žádal,

Nežli slyšet taká slova.

Kulíšek tím ještě víc nakládal,

Rostla jemu vymluvnost jedová;

Ale Mroulík, by ušel nekloudu,

Bídně hodil se do proudu,

Pak si lehnul na břeh druhý,

Rozjímaje osud velmi tuhý,

Ferinovu při tom lest a vinu.

„Ach, ať raděj zcela zhynu!

Mám se rychle na dvůr bráti,

Neboť posel jsem královský,

Však nemohu jíti ani státi

Pro Ferinův čin lotrovský; –

Ale, na mou duši, Pán Bůh dá-li,

By zas oudy mé okřály,

Má ti, šelmo, býti krušno,

Zaplatím jak na mne slušno!“ –

Pak se plazil, jak moh’, dále,

Hanbu, mstu a bolest cítě. –

Pátý den pak na úsvitě

S malou chutí šel před krále. –

Jak medvěda král Pazourus zočí,

Žezlem svým kolem zatočí:

„Bože,“ volá, „v jakém ty jsi stavu?

Jaké nohy máš a tvář a hlavu?

Zohavené máš ty celé tělo!

Pověz, co se s tebou dělo?“ –

„Nevýslovná byla muka,

Hanbu snášel jsem náramnou,

A to zradou toho kluka,

Který měl jít na dvůr za mnou!“ –

Nač král řekl v horlivosti:

„Pána zhanbit takového

A vyslance královského!

Ha, to pomstím bez milosti.

Potěšte se, milý pane!

Raděj složím svatou vládu,

Jestli Kuliferdě se nestane,

Jak zaslouží za svou zradu.“ –

Obeslal král svoje rady,

Ať se sejdou do hromady,

Rozjímati Kuliferdy vinu,

Trest usoudit hned zlosynu.

Ale všechni na to hned uznali,

By Ferinu podruhé pohnali.

Aurel kocour má odjíti,

Kulíškovi rozkaz vyříditi;

Protože duch jeho dost chytrosti,

Tělo má dost obratnosti.

Řekl na to král Pazourus:

„Nemám nic naproti, ať se stane!

Pojďte sem, kocourku, chytrý pane!

Pravím, mějtež se mně na pozoru,

Dobře se mi zachovejte,

Ať hned přijde sem ku dvoru;

Jestli po třetí se nechá zváti,

Že to on i rod má věčně káti.“ –

„Ale, nejmilostivější králi!“

Aurel na to odpověděl,

„Já bych raděj doma seděl,

Neb nezískám velké chvály;

Ku jakému přišel Mroulík cíli?

Co on proti mně má síly?

Co nemožno medvědovi,

Jak by možno kocourovi?“

Řekl král: „Ty darmo se vymlouváš,

Z ouřadu vyslanství se vyzouváš;

Ač jest mnohý malý od postavy,

Mocný může býti podle hlavy;

Ač vy nejste žádným obrem,

Mozek máte v stavu dobrém.“

Nato Aurel uposlechnul.