II. Zpěv.

Zem Chananejská, v které Jákub pohostinu bydlil,

V níž hned Abráham děd, zakoupiv Mambre, obýval,

Zem byla na obilí, ovoce také zrostná a plodná,

Ovec a stád velikých k chování příhodná velmi;

Tak ourodná, že ten nejstarší kronykář píše,

Mlékem, medem že tekoucý byla. – On to věděl lépe,

Mnohý než za našich časů, jenž směje se tomu,

Skály že tam nahé jsou, a že pálí Chamsyn horoucý; –

On mohl spíš to vědět, neb dříve k vyšetření země

A plodnosti její vyzvědače chytré odeslal.

Hle, jaký plodnosti div! – nechť zdá se to zníti nevěrně, –

Z hroznu jednoho že dva dost sylní býti nemohli;

Vzýt na sochor musyli, a tak prý jej nesli přetěžce,

Sotva že k svým stanům dolezouce, umdleni klesli.

Zem Chananejská, příliš na všeliké zrostliny plodná,

Zvlášť byla pro rohaté y ovčí stáda příjemná.

Z daleka pastýři přicházeli, zhlídli by trávu,

Stráně zakupovali y oudolí bravu příhodné;

Chámovi nechali měst, hleděli sy práce jen polní.

Jedni pásali skot, druzý vzdělávali role.

Planiny rozličným obilím oseté tudy spatříš,

Tam zeleným stromovím vysazené stráně rozlehlé;

Zříš celý les fíkový, jenž k sobě tě mocně přivábí;

Chladícý tam cytron bude tobě zaháněti žízeň,

Stín ratolestný budou ti cedry stláti libezné!

Vinný a mandlový keř zde tě bude zváti k pomlsku;

Kam oči obrátíš, vzhlídneš rozmanité kvítí;

Z nich jako královna z Jerycha zastkví se ti růže.

V oudolí, když vstoupíš, teprv panuje májová rozkoš,

Všecko se tu zelená, pod bedra půjde ti tráva.

Po obojím boku tom povstávají stráně podlouhlé;

Pase tu krotký se brav, y jelen mezy laňma plachýma.

Jedné na stráni uzříš po zemi se plazýcý křoví;

Na druhé lesy celé strmícý, v nichž krovy předlouhé;

Větvemi štíhlými jich větérek chvěje povolný;

Ptactvo tu prolétá a zpěvy své pěje libezně.

Jinde zas beze stromů, zelené však stráně, vrcholé;

Mateřidoušky tu dost, voňavé také routy pro ovce.

Po stráních se valí a kroutí ze skály pramínek,

Zbíhá se dál v potůček, a crčí po oudolí jemně.

Na vysokých volších, javoru, nad vodami, vlahém,

Vždy slavíček tu tluče, jest v letě y v zymě tu bytem.

Mnít budeš, máj že tu vždy v stálém neb letě přebýváš.

Když tuhý mráz jest u nás, tam všecko již ouplně kvete.

Míhat se zde uvidíš tučná rozmanitá stáda,

Kde která potravu svou zhlídne, neb co ráda pochutná.

Routové kde stráně, vlnaté tudy ovce se pasou;

Jehňata zvlášť uvidíš, berany zvlášť matky y skopce;

V křoví a trnčinách sy skáčí mladá kůzlátka,

Bůjně se tam trkají kozly a drzce sy kutí.

V oudolí rozloženém, v hojnosti trávy kde bývá,

V pláních písečných klátí se hejna velbloudů,

Máslo neb sejr k domovu, neb mlíčko pro dítky nesoucých.

Při tolikém stádu pastýřů mnoho jest třeba.

Mnoho y pastýřek, má každý tu dosti co dělat;

Jedni před skoty jdou, nejlepší trávu by zhlídli,

Důstatek vod kde též jest k napojení stáda celého;

Stáda jiní střeží a bedlivě ovce obcházý,

Ježto buď vlk hltavý, neb zvěř lítá ráda polapí;

Někteří skot dojejí, neb jejich jest mléko lahůdka,

Másla by v hojnosti bylo k prodeji y pro domácnost.

Vyprané, pastýřky v čisté měchejře pak kladou,

Sejr ovčí y kozý kupcům draze tu se prodává.

Vody nedostatek kde bývá, kopají se čisterny.

Aneb pro napršenou vodu jen hlubně, neb doly.

Při pastvě žádný sy na dlouhou chvíly nestejská.

Jest na ně pohled milý, vesele kterak všecko se baží.

Pod zelenou břízou sy Huza kejdy nadýmá;

Zdá se skot poskakovat, divá kůzlata rejdy sy vedou.

Píšťala zní v houští, k ní Cháron zpívá milostně:

„Kde jest černooká Dýna, tam věj, milý zpěve!“

Na roh bučí Hazael, ryšavá slyšela by ho Melcha.

„Co dělá bělohlavá Malka?“ sy Abdyel vzdychá.

Proutěný ten košíček již plete, aby obdařil Jelchu;

Z slámy klobouček jiný, před sluncem stínilby Salku.

Zaran na bříze ryje své Esterle jméno radostně.

Baňku duje Marán, potěšil by Resu milenku.

Však ani pastýřky na trávníku líně neleží;

Každá sy v klíně nese na pastvu, co chce dělat Svému,

Vše konají v zpěvu, a radostně chvíly sy krátí;

Ukol když udělá, pro milého sy pracovat pílí;

Pentli ta pro něho tká, opasek jiná z příze již plete;

Ester upletla ho již, již na něm jméno Melcha vyšívá.

Pochlubit každá se chce, u večér když k nápoji ženou, –

Svému co zhotovila, – pilnost svou každá okáže.

Když za hory parné slunéčko se chystá zacházet,

Všecko se k nápoji stád pohne, k čisterně pohání.

Každý se předhání, z pastýřů neb kámen kdo první

S studně svalí, jen jeho na pramen má právo milenka

První, – však jenom dnes ta celá jí studnice patří;

K nápoji přijde první, – královnou nazvána bývá;

Káže co chce, z routy věncem jest korunována.

Mnohý tu žert přejde, viněni jsou mnozý z lenosti.

Ta oči mračné sklopí, potutedlná jiná mu zas hrozý;

Lehce se však smíří, ba hned při pohledu prvním,

K sobě se dřív přivinou, než počne mžíti rosyčka.

„Hrdlo co mi stačilo, slyšela bys, na roh jsem bučel,

Předce neozvalas se, nevrle ač bručel jsem na drát,“

Ona usmívavě dí: „„Já u tebe stála jsem v křoví,

Vzdechy tvé jsem slyšela y volání, – a jsem se smála.““

„Na březové kůře jsem ryl dnes jméno tvé, Malka!“

„„Já viděla tebe rýt y řezat, – ó jak jsy se potil!““

„Věj, zpěve, k mé Dýně! tak zpíval jsem, skála až zněla.

Cožs mě neslyšela?“ „„Slyšela, za tebou neb jsem stála.““

Napojená u večer k stájím svá stáda dohání;

V žertu a zpívání uteče jim den co sen krátký.

Nejlepší veselost bývá, když přijde čas stříže,

A žoků tíž vlnatých, složených, když řádně již leží.

Pentličky strakaté na vlasech pastýřky přikrášlí.

Jenž ovoce, mlíka k hodování hojně přináší.

Poskakují okolo pastýři, – každý se chlubí

Fáborem, co od milé dostal, a na ní se usmívá.

Dřív než se usadějí, než počnou krmí požívat,

Do řady se staví pastýři k zpěvu y děvy.

„O, Jehovo dobrý!“ dřív začnou děvy pobožné,

„O, Jehovo dobrý! jenž sluncem všecko zahříváš,

Jenž zemi vyprahlou zalíváš, deštěm na ní dštíš!

Popřej, dobrotivý, když žížní, ještě popřej!

Za to ti skákat budou vesele vždy ovce y krávy,

Všemu že uděluješ do sytosti potravy štědře!“

„„O, Jehovo štědrý!““ pastýři zpívati počnou,

„„Vzhledni na pastýře veselé, jenž díky ti přejí;

Ty! jenž stáda živíš, a vlnou jehňátka odíváš,

Stínové cedry také necháváš k okrase růsti,

Pod ně bychom v parnu se skryli, a v dešti nemokli;

Ej! vzdáváme tobě z vděčnosti v zápal beránka,

Nad něho bělejší nenalezne se v stádě celičkém!““

Nastane hned veselé hodování, – dčbány se prázdní;

V zpěvu při šalmajích každý s Svou skáče sy skočnou.

Když se vyskákali dost, počnou na zástavy hráti;

Až dennice vyjde, pak k svému se stádu navrátí.

Místěli na jednom vypáslé a jsou holé pastvy,

Stáda hned dál přeženou na nedotknuté oudolí, stráně.

Rozmanité uslyšíš bečení jehňátek y blekot,

Krav bučení, mumlot býků, kůzlátek y brekot.

Všecko se míhá tudy, jak větrem volš když se chvěje;

Lidská hulákání y při tom rohy, píšťaly znějí.

Tak prý Jozeffovi veselý život vedli y bratří;

Ač pro Dýnu jednou vražedlně do Sychemis přišli;

Což na pokojné, tiché pastýře nejméně sluší.

Každý též, kdo toto čte a slyší, své uši uráží.

Když jednoho času prodlévali v Sychemis dlouho,

Otcy ni zprávu dali, an se bál, by nezhřešili znovu,

Zvěděti také chtěje, všecko zdaž dobře se děje,

Jak se syny, s chasou, tak s stádem, – šťastněli všecko;

Jozeffa k nim vysýlá. (Nenadál jsy se, rozmilý chlapče,

Co tebe potká tudy! – ni ty, zarmoucený otče!)

„Vyjdi sy“ chlapcy dí, „k bratřím, jenž v Sychemis pasou,

Dobřeli jim se daří, vyzvíš, y chase y stádu.

Že nedali o sobě mně vědět, mně v srdcy jest ouzko;

Snad nepřihodilo se zlého, neb jsouli pak zdrávi?“

Jozeff radosti plný vesele se na cestu vydává,

A již napřed se těší, uvidí že krotké ovčičky.

Vůkolí Sychemské probíhá veskrz a veskrz,

Nikde ovec nevidí, ni kamby se přehnali bratří.

Všecko přeběhá všudy, bloudí ubohý pak po poušti,

Až ho jakýsy člověk bloudit zří, u sebe soudí:

Jistě že ten pacholík nějakou na poušti měl ztrátu.

Hned se k němu blíží, co hledalby od něho zvědá.

„V oudolí tomto měli,“ dí Jozeff, „pásti mi bratří;

Zdaž se vše dobře děje, chce zvědět starostlivý otec;

K nim odeslal nyní mne, přinesl bych zprávu mu o všem;

Spatřit pak jich nemohu, ač všecko na veskrz jsem zběhal!“

„„Darmo hledáš je tuto,““ člověk dí, „„více tu nejsou.

Žeňme, slyšel jsem mluvit je, do Dothain, píce tam dosti.

Cestou touto jen jdi, tam je jistě za strání nalezneš.““

Ledva vyleze na stráň, uslyší hned, stáda jak bečí;

Tráva se mu zelená, skot míhá se, – píšťaly znějí.

Dál několik poodejde kroků, také bratry rozezná.

Y oni jej zhlídnou, a Jůdas ho pozná ponejprv.

„Hle, snů rozprávce!“ vykřikne, „hle, patřte na snáře!“

Všickni hlavy zdvihnou, a tváře své zlostí zapejří.

„Jest on to,“ Ruben praví, „strakaté známť ho podlé sukně;

Hle, jak sy vykračuje, – co snář bude opět vyvádět?“

„„Rovně,““ dí Symeon, „„klaněti viděl se naše snopy;

Jen klanění v hlavě mu vězý, to z ní mu vyžeňme.““

„Hvězdy mu zacloňme, klanění nám více by necpal;

Dlouholi,“ dí Leví, „žvanění chceme chlubné poslouchat?“

„„Pojďme a klaňme se mu,““ s ousměchem Izachar praví.

„„Pojďme a prosme pak ho, bratry zachoval by v milosti.““

„Hm!“ Zabulon se diví, „s klukem jaký pokřik děláte!

Houkněte sylně na něj, pouhým zaženete ho hlukem,

Proč ho trpíme tudy? hanebnéli dosti to není?

Máloli ještě ten kluk u otce nám natropil zlosti?“

Nejhůř však synové zlobili se Zelffy a Bály,

Jsouce neb zlí, žaloby se nové obávali od něj.

„Bratří!“ zlosynové pravili, „ten náš bude zrádce;

Co dělá z nás každý, dozví se po každé hned otec.

Proč zlobíme se s ním? mezy námi pak proč ho trpíme?

Proč pak se s ním sužujem? s klukem proč máme se zlobit?

Smímeli jen to trpět, by k nám se přiblížil klevetník?

Zbavme pak ho se jednou, abychom se ho nesměli báti!

Pojďme a zabime jej! a na vždycky se snáře zbavíme.“

„„Pojďme a zabime jej!““ hned všickni zlostí až řvali.

„„Pojďme a zabime jej! tím více nezlobme se klukem.““

Však radu moudřejší chtě Ruben, je zastaviv, dáti,

Chlapce, zabit by nebyl, chtě od smrti lstivě zachránit.

Tak u sebe myslil, – až krev v nich v nocy ochladne,

Vysvobodím chlapce, a jej tiše otcy navrátím,

Zastavuje bratry, „Nechtějte,“ řka, „ó milí bratří!

Krev prolíti bratra, prvé nežli se rozpomenete

Na bratrovražedlníka Kaina, poběhlce země,

Strachovat jak se musyl všeho, každého obávat,

By nezabil ho také, na nebe pak pohledět nesměl.

O, rozmyslete se, a rukou svých od krve chraňte!

Nám hromovým by hlasem Jehova ten hřích nevytejkal,

By jako Kain po zemi my jsme se nemusyli toulat;

Hůř by také mohl nás rozhněvaný Hospodin šlehat!

Však radu slyšte teď mou: Hle! tamto jest čisterna,

Žádný ni nás uvidí, co děláme, neb vůkol jest houští;

Spustlá již jest a stará, ni kapky vody tam nalezneš,

Háďata tam se plazý, hmyzy ještěrčí se plodí;

Tam ho, bratří, spusťme, neprolejem aspoň krev jeho.

Od sebe sám zahyne, – my však nezabíjeme bratra.

Pošetilec uvidí pak, jeho co mu prospěli snové;

Snít bude mít času dost, probudí ho ni lvovské řvání!“

Líbila všem se rada, a ledva je Jozeff docházý,

Zpurně se naň oboří, že chlapec div strachy nepojde;

Jej provazy víží, – „Co sobě, ach!“ dí, „počínáte?“

„„Poď jen snáři, jen poď! klanět tobě se chceme v čisterně.““

Jak zločince vlékou až k trudné té pusté čisterně. –

Skutek ohavný kryjí křoviny v té pustině husté. –

Zlosti plní trhají divoce s něj sukni barevnou;

Na jeho pláč nejdou, slzavé ni líce, ni prosbu.

„Pro Boha! ach, bratří!“ rukama sepiatýma on prosý,

„Co počínáte sobě! – pamatujte se! – ach, se ustrňte! –“

Ustrnutí pak není u nich, ni žádné pohnutky;

Nimi jen mstitedlnost zůřivá a lomcuje vzteklost.

„Pro Boha!“ Jozeff volá; – „ach otce sy připamatujte;

Ach, šedivého pak jej nechtějte tak zarmucovati!

Před časem svedete do hrobu ubohého stařečka.

Ach ustrňte se pak, outrpnost s ním jenom mějte!“

Otce by neslyšeli jmenovat, radč uši své zacpou.

Předc nevinného hocha spouští do pusté čisterny.

Jakby hrdinský skutek byli svedli, teď v houšti sy skáčí;

Ještě do čisterny volají naň zlostnícy krutí;

„Sni tudy bezpečně, nebo jest ticho v té duté díře,

Snopy sy naše viď klaněti se, y viď také hvězdy;

Tvoř sy tu království, však sám jenom v něm sobě kraluj!“

Když se nabažili dost, nasmáli a naskotačili,

Mrzkosti všeliké, (omrzý y to,) když byli syti;

Ruben odcházý první. „Podívat,“ řka, „k stádu se musým.“

Hnou se za ním y druzý, kráčí však váhavě v zadu.

Unavení jakoby byli pracý, u cesty sy sednou;

Aj! Madyánské vidí kupce, tudy vezti své zboží.

Ti do Ejipta vezou z Galand myrrhu na velbloudech,

Vonné kadidlo také, koření Ejiptčanům vzáctné.

Zhlídna je Jůdas první, (zdaž tak se litostně ustrnul,

Neb žádostli peněz tak velice mu pohnula střeva?)

Vstana, praví: „Bratří! Jozeff-li, co prospěje, hladem

V čisterně zahyne? Lépe aby v krvi byl plynul,

Než násylně hladem, – neb předc smrtí my budem vinni.

O, zabit radč mohl být, dlouhým než by umřel tudy hladem.

Chtěl nás Ruben klamat, Nebudem, řka, mít z toho hříchu,

V studnicy když zemře! – což neníli to zabit bratra?

Hle, tudy jedou kupcy z Madyán! – lepší jest ho prodat,

Nežli této hladové, prodloužilé smrti ho vydat.

Směle pak můžeme říct, že krev se neprolila bratra;

Bát nebudem se musyt poběhlství, žádné ni kletby.

Pak teprv dobře se mít, veselý také chcem život vesti,

Za stržené peníze, veseli jsouc, vespolek píti.“

Všickni hned přivolují, hotovi vždy ke všemu zlému;

Pakli se dá při tom pít, nemohou to odepřít sobě.

Kupce hned zastavují, obyčej všeteční jak mají;

Odkud a kam jedete? vezete jaké kam drahé zboží?

Tak je hned obšloupí bratří Jozeffovi vůkol.

Počne hned Jůdas řečit: „Pokoj vám buď, příchozý vzáctní

Těžko ať vám nebude, se pozdržet chvíli maličkou.

K prodeji chlapce tu mám zrůstlého, přívětivého,

Všem zachová se lidem, jen bývá nám neposlušný.

Krásný od pohledu jest, – přivine se snaze cyzyncům.

Mám za to, že v cyzyně, (také snář jest,) ho dobře prodáte.“

„Kde“ pravějí kupcy, „kde je chlapec, zvyklí my nejsme,

Vůbec jak přísloví dí, zajíce kupovat jenom v pytli.“

Hned z čisterny ho ven vytáhnou, – on pláče radostí;

Mní ubožátko, brzy že spatří otce zas svého.

Jozeffa jak zhlídnou kupcy, hned jim se zalíbí.

Koupit musýme toho, myslí, nechť víc sebe platí.

„Mnoholi chcete za něj?“ Teprv zví chlapec, s ním co se děje,

Otrokem býti že má! a celý užaslý se třese.

„Mnoholi chcete za něj?“ „„Za něho dvadcet dejte na stříbře,

V službu sy vezměte ho, lacyný dost, hleďte jen splácet.““

Kupcy bez smlouvání za něho hned stříbrné sázý,

Uplakané pachole posadí spěšně na velblouda;

Hnedle jedou dále. – Jozeff ruce spínaje, praví;

„Zatvrzelí bratří! s Bohem, s Bohem tu zůstaňte!

Však co ty, otče starý!“ – – zajíká se a pláče srdečně, –

„Těš tě Bůh sám! – neplač!“ – sám dá se do pláče. –

Zatvrzelí pak bratří ni řeknou: Jdi, bratře, s Bohem! –

Zlostně rohem bučejí, až chudák pryč za hory zajde!