II. ZROZENÍ PTÁKA.

Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel

potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,

jak tehdy ráno, když si vesele

pták-dítě východ ze skořápky kloval.

Slunce tehdy dříve vyšlo a mraky

bílé a rozdulé válely se k západu.

Břízy a osyky v ranním bystrém větru

mávaly listy jak na poplach.

Modříny stály přísně jak stráž,

smrky a sosny, vzdorujíce větru,

jen nerady klátily vrcholky.

Dub však, jenž nesl hnízdo, stužil své větve,

nehnul ni údem,

vyznamenávaný chrabřec před tváří vojska.

Tehdy již kvetly jitrocel, konvalinky a mužíček

na stráni na kraji lesa.

Jahodník kvetl a brusinníku lesklé listy

po mechu byly všude.

Rychle se honili střevlíci, jsouce tu posly.

Půda byla kyprá a vlhká – a v ní bylo sídlo

vší lesní vůně.

Nerady válely se mraky

bílé a rozdulé k západu,

musily však, hnány větrem a dnem.

Bylo hlučno hlukem, jejž slyší

jedině bytosti lesní.

Člověku, jenž zde bloudil,

zdálo se lesní ticho

v časném ránu

tichou mší.

Usedl na kraj lesa a zatím, co v kotlinu

hleděl, kde rodné město jeho se prostíralo,

nalezl šťastné slovo a řekl je: „Vidím svou otčinu,

ráno ji nalézám.“ Nyní ticho se tišším zdálo.

Pospíchal tmavou nocí, by v prvním dne úsvitu

od kraje lesa mohl město své pozdraviti.

Červené jeho střechy, nelesklé ještě, hledí tu

pokojně k nebi. Kříž však na věži již se třpytí.

Na všechny myslí znovu, jež za krátko políbí,

on, jenž se po potulkách šťastně dnes domů vrací.

„Vidím svou otčinu v úsvitu ranním, zda mohli by

v chvíli té ptáci mlčet?“ Zvolal. Tu pěli ptáci.

Nikdy ještě nebyl údol tak smavý,

nikdy se střechy města nesmály tak do modra.

Krajina všechna teď byla jedním svátkem.

V loukách se třpytily potoky,

na jejich březích pomněnek trs,

milý a vroucný, čistý odraz nebe.

Lán úrodný sliboval hojnost.

Ke branám města vozy venkovské míří,

zvoní již zvony.

Všude se pojí zvuky v sváteční píseň.

Nahoře kvete jitrocel, konvalinky a mužíček

po stráni plazí se z lesa,

v dolinu nesa, co v šeru lesním vůní dýše.

Z doliny za to vzhůru

poslové-střevlíci vynesli potoku pozdrav.

Země byla nová a krásná, a nad ní se třpytil

závojek jara.

Dávno se odvalily mraky

bílé a rozdulé k západu,

musily, zahnány větrem a dnem.

Bylo hlučno hlukem, jejž slyší

všichni, jimž jasno je v srdci.

Člověku, jenž šel k městu,

ptáku, jenž začal žíti,

jasně bylo,

vítězně.

Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel

potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,

jak tehdy, kdy se tulák z dálky vracel

a dítě-pták se ze skořápky kloval.