II.

Teprv k ránu bouře ztichla. – – –

Andulička pozdě vstala,

hlédla k nebi, temně vzdychla

otvírajíc okénko.

Kalná byla očka její,

tváře bledy, ústa malá

tajeným se bolem chvějí,

zanedbán je zlatý vlas. –

Pod okénkem rozvodněný

hučí potok, víří kola,

v drobném dešti bílé pěny

duhový se třpytí kruh.

Za potokem z hloubi sadu

žežulička teskně volá,

podle břehu v libém chladu

batolí se housata.

Každá snítka ve květu je,

vydychuje vůni sterou,

plachý motýl koketuje

s nevinnými poupaty.

Na topolech vrabčí hejna

s divokým se křikem perou,

píseň jich je věčně stejná

jako hádky v novinách.

Nad zahradou stráň je holá,

silnice se táhne po ní,

slunka kruh se právě zpola

nad ní v lesku vynořil.

V jeho záři, rudém zlatu

postavy se černé honí,

přebíhají v divém chvatu

žhoucím kruhem slunečním.

Vrhají své dlouhé stíny

ke mlýnu až do údolí,

do komůrky Andulčiny,

na bělavou postýlku. – –

Suchý mužík první v čele

listy jakés v rukou žmolí,

malou hlavu zvedá směle

na svém čapím hrdélku.

Kosti holé místo tváří,

ohlodané věčnou mukou, –

vlhkým leskem zrak mu září

pod čepicí úřadní.

Přepodivně klátí tělem,

záda shýbá, hází rukou, –

na rukávu ošumělém

slunka svit se odráží.

Druhý stín jde pyšně za ním,

elegantním krokem stoupá,

libovonným vzduchem ranním

lacino se opíjí.

S prsteny si chlubně hraje

rozkošně se v chůzi houpá,

do červánků pozvedaje

požehnaný orlí nos.

Spěchá, div mu soudruh stačí,

smavě špulí rtíky svoje,

vznešená se pýcha zračí

v každém jeho pohybu.

Jenom trochu nepříslušně

levé rámě skloněno je,

jakoby ho hnětla krušně

kdysi mošna žebrácká.

Prošel slunka půlkruh žhavý,

v ohnivých se vlnách koupá,

gloriolu kolem hlavy

jako Foenix v plamenech.

Postavička malicherná,

ale za ní, kudy stoupá,

jako zhouby chmůra černá

ohromný se táhne stín.

I ten přešel, – ale chvatem

stvoření dvě sáhodlouhá

v patách za ním v moři zlatém

jako v bahně brodí se.

Sláva bohu nad oblaky,

běda tomu, kdo se rouhá!

Četníky on stvořil taky

podle svého obrazu!

Jak je stvořil, jindy povím. –

Ale nyní dva z těch tvorů

pluli mořem purpurovým

nade mlýnem po stráni.

Údolím se stíny kradly

a jak děsný přízrak moru

na bělavé čílko padly

zadumané Andulce.

Vlhké oko zaplálo jí,

pod hrudí se bouře vzmahá. –

Pozoruje v nepokoji

mihavé ty postavy.

Zesinala, ruce lomí

Andulička moje drahá!

o zeď chladnou bez vědomí

podepírá žhavou skráň.

Z nenadání vztýčila se,

ruce bílé k čelu zdvihla,

oko její svitlo zase

odvahou, – či zoufalstvím?

Od okénka odskočila,

na prahu se sotva mihla, – –

tak hrdlička sněhobílá

z hnízda svého odlétá. –

V šíré pole vyběhla si. – –

Ze dveří se za ní díval

starý mlynář šedovlasý

s panímámou po boku.

„Hle, jak letí! Mládí, mládí!“ –

k sobě hučel, hlavou kýval. –

„Inu, vždyť se mají rádi!“ –

usmála se mlynářka. – –

Pode mlýnem leží právě

moje louka. – Hbité kosy

kmitají se v bujné trávě

jako zlatá háďata.

Krásné jitro, plné svitu,

v každém květu kapka rosy,

skřivan volá u blankytu,

dole klejou sekáči. –

O kmen vrby nad potokem

já se opřel v zadumání,

chasu hlídám jedním okem,

druhým šilhám ke mlýnu. –

Což ta chasa dovádivá

samé žerty, povídání,

když tak někdy láskou bývá

oslepený hospodář! – –

Padla duma v duši moji,

srdce plno marné touhy,

v hlavě mé se verše rojí

světobolem omžené.

Kadeř měkká, modré oči,

vše to pro mne přelud pouhý,

div se hruď má nerozskočí

otrávená životem.

Bloudím, bloudím bez úlevy,

vzpomínkami duch se mate,

přede mnou se všady jeví

mlynářova dceruška.

Vidím kolem šíje bílé

poletovat vlasy zlaté,

vidím nožky roztomilé

ke mně capat ze mlýna.

Sen to pouhý! – Škoda věčná!

Rozplyne se v okamžiku! –

jenom touha nekonečná

oko mámí přeludem! –

Ach, i to se jenom zdá mi,

že z těch malých, svůdných rtíků

slyším náhle šepot známý,

slyším povzdech tlumený.

Z nenadání skráně mojí

teplá ručka dotekla se, –

v ranním šatě u mne stojí

mlynářova Andulka.

„Tys to? Tys to!“ v plesu volám,

„po svém boku mám tě zase? –

Proč jsi přišla? – neodolám – –

chceš mne zbavit rozumu?“ –

Uskočila poděšena,

ruce křížem tiskne k hrudi. –

Hledím na ni. – Jaká změna

v obličeji spanilém!

Tváře bledy, rtík se chvěje,

divný pohled v ňadra studí,

na rtu úsměv beznaděje,

pod očima lehký stín.

„Tys to? tys to?“ volám znova. –

Lístek bílý podala mi, –

chtěla mluvit, ale slova

měnila se v pouhý vzdech. –

Z pod obrví jenom snivě

hledla na mne se slzami –

a já s lístkem žádostivě

její ručku polapil.

Toto pak jsem v listě četl:

„Příteli můj! krutý nával

cesty moje divně spletl,

naděje mne sklamala.

Krotký červík české země

vždycky jsem se pánů bával, –

ale za den stal se ze mě

velezrádce hotový.

Teď mne honí. – V divém spěchu

prchám, umdlen nejistotou,

po mé stopě bez oddechu

smečka chrtů čenichá.

Přátelé a druzi moji, –

zpívá se to známou notou, –

jako smrti se mne bojí. –

Máš ty více odvahy?

Ruky tvé mi třeba hochu!

s ňader padne žalná tíha,

naleznu zas víry trochu, –

pospěš v moje objetí!

Podle cesty, vím to, všude

nebezpečí na tě číhá,

kroky tvé však řídit bude

zlatovlasý anděl můj!“ –

S povzdechem já hlavu sklopil.

Příteli můj! Pamatuji,

nedočkavě jak jsi chopil

v ruce prápor svobody.

Zapomněl jsi v hrdém vzdoru,

protivné že větry dují, –

teď se vracíš bez práporu,

ba bez víry v život svůj!

Mladá tvoje duše snila

o plamenech pod popelem, –

ach, tu jiskru uhasila

před stalety horká krev!

V boha, v lidi v marné touze

ty jsi doufal v boji smělém –

a teď sklamán věříš pouze

v jediného anděla.

K Anduličce hlednu zase. –

Pod jejími kadeřemi

velká slza třpytila se

na obrubě dlouhých brv.

Ó, kterak jí dobře sluší

na tvářičce smutek němý! –

Chtěl bych věřit celou duší

v takového anděla!

Pohled můj ji pálil v čelo,

že se jí to líčko bledé

do červánků uzardělo

až po samé kadeře.

Uskočila trochu plaše. –

Což já ptal se, kam mne vede,

když se našly zraky naše,

když mi děla šeptem „Pojď!“ –

Mlčky v touze neskonalé

já šel za ní oslepený,

jenom se mi nožky malé

před očima kmitaly.

Bůh ví, jak jsme zabloudili

v pustý bor. – A přes kořeny,

přes pahýly, které hnily,

v pospěchu já klopýtal.

Divokými houštinami,

jako laňka hbitým krokem,

Andulička prchala mi

stále hloub v ten tichý les.

Sami, sami jdeme spolu,

jenom s větví líným okem

pohlížejí na nás dolů

flegmatičtí havrani.

Lesní holub v dálce houká,

šumí potok v mechu skrytý,

zlatolesklé křídlo brouka

na čelo mi doráží.

Pyšně kráčím v bujném vřesu

samotou a vůní spitý, – –

naše obec z těchto lesů

zaplatila včera daň! –

Po mechu se mlčky snuje

stromů stín. Je šero kolem,

jenom místy prokukuje

haluzemi slunéčko. –

Z nenadání moje dítě

stanulo a s němým bolem

obrátilo rozpačitě

ke mně očka modravá.

U chatrče uhlířovy

jsme se octli. – Na mýtině

nedaleko v hustém křoví

černaly se milíře. –

Bídná chata. Drsné kmeny

zapadají v sypké hlíně

hloub a hloub a nachýleny

sotva nesou shnilý krov.

Rákosí a chvoje trošku

na hřebeně. Straka hbitá

z posledního ještě došku

krade stébla na hnízdo.

Bídná chata! Okna její

ostružinou poukryta

jako oči vyhlížejí

stálým pláčem osleplá. –

„Nuže, tu jest jeho skrýše!“

Andulka mi šeptem řekla,

bílým prstem zlehka, tiše

zaklepala na dvéře.

V chatě mrtvo. – Klepe znova. –

Ó, jak se ta chvíle vlekla!

Nasloucháme, – ani slova,

ani dechu neslyšet!

Andulka se třtinou chvěje,

v resignaci ruku spouští,

modré oko bez naděje

plaše těká kolkolem. –

Z milířů jen dým se valí,

k zemi padá. – V bujném houští

větvičky se rozhoupaly,

jak by pták se tajil v nich.

Nebyl pták to přeletavý. –

Ve křovinách žena snědá,

mračno dýmu kolem hlavy

zjevila se před námi.

Nevlídně nás okem měří. –

Stojí, spěchem uzarděna,

na čele jí pod kadeří

bohatý se řine pot.

V osmáhlém tom obličeji

není krásy, věru není!

ale tmavé oko její

plane ohněm kouzelným.

Svitne hvězdou, plane bleskem,

v bezednou se propasť mění,

utajeným vlhne steskem

a hned zlobou vyšlehne.

Těžko hádat, je-li mladá. –

Přes vysoké, přísné čelo

havraní vlas proudem padá

v nepořádku na ňadra.

Prostý šat jen z polovice

halí její pružné tělo,

vráskami je zryto líce,

dlaně plny mozolů.

Andulka se uzardívá

před pohledem ženy lesní,

mimovolně oči skrývá

průhlednýma ručkama.

V srdéčku jí bouří láska

a stud marně bojuje s ní, –

celou duši zlatovláska

vlévá v povzdech: „Vladimír?“ –

Lesní žena blýskla okem,

stiskla rukou čelo sobě,

chvějícím se, kvapným krokem

stoupla těsně k Andulce.

Beze slova dlouhou chvíli,

oko v oku stály obě,

měřily snad tajné síly

skryté v ženském pohledu.

Po chvíli se divné ženě

počla chvěti němá ústa,

pomalu a zarmouceně

šeptala: „Tvůj Vladimír?“ –

Hlavu zvedlo moje dítě,

zdá se mi, že povyrůstá,

rtíky špulí pánovitě,

s pýchou dí: „Můj Vladimír!“ –

Černé oči chvatně na zem

zvlhlé trochu jen se klopí,

tvář je ztuhlá jako mrazem,

ani tah se nehne v ní.

S namaháním žena dýše,

Andulčinu ruku chopí.

„Do vesnice,“ praví tiše,

„s mužem mým se odebral!“ –

Děvče vzdychá „Běda, běda!

miláček můj ztracen je mi!

Slídičů ho roj tam hledá, –

četníky jsem viděla!“ –

Černé oko svítí bleskem,

rozhovořil ret se němý:

„Nezoufejme, – marným steskem

nepomůžem příteli!

Není ztracen, – cos mi praví, –

věřím ještě v pomoc boží, –

k němu pospěš bez obavy,

skutečně-li miluješ!“ –

Za sebou ji vleče skorem, –

houštinami, skrze hloží

spějí spolu tmavým borem,

jako zjevy vzdušných víl.

Ani stébla v divém spěchu

nezlomí mé děcko hbité,

její nožka ani s mechu

rosnou krůpěj nesrazí.

Ale stopou lesní ženy

rudé květy, srdcovité,

krví planou, – rozdrceny,

zašlapány do země. – –

V ustrnutí hloupě zírám,

jak mé dítě se mi ztrácí,

namahavě v mozku sbírám

pocuchané myšlénky.

Myslit, myslit! Pro sedláka

věru je to krušnou prací, –

myšlénku z něj nevyláká

ani panský karabáč. –

A já dumal v potu tváře:

Co mám dělat? běžet s nima?

Nesvitla mi slabá záře

do temna mých myšlének. –

Konečně se ke vsi beru

volným krokem. – Se mnou letí

s větve k větvi v lesním šeru

hejno lačných havranů. – –

Ohlédnu se v nepokoji. –

Jak by náhle spadl s nebe,

po boku mně mlčky stojí

mladý švarný myslivec. –

Tmavým okem na mne zírá

a já neznám sama sebe,

divný cit mně ducha svírá,

hruď se chvěje úzkostí.

Ostré, chmurné jeho rysy

a tu záři v oku stmělém

dojista já vídal kdysi. –

Kdo to? marně vzpomínám. – –

„Ďáble, ďáble!“ z nenadání

rozbřesklo se pod mým čelem. –

Druh můj k zemi hlavu sklání,

„K službám!“ praví úsměšně.

„Ďábel jsem, ty znáš mne hochu!

Ó, vždyť vím, že ještě nyní

vzpomeneš si někdy trochu

na sny mladých, bujných let.

Poetou jsi tehdy býval, –

nechať tloustli v bahně jiní,

k blankytu tys jen se díval,

snil a zvolna hubeněl.

Po boku jsem byl ti všude.

Když jsi pozdě v noci tiché

ve studentské jizbě chudé

s ideály bavil se, –

když jsi věřil v mladém snění

ve slávu a štěstí liché, –

já ti pro tvé poučení

vyprávěl své vzpomínky.

Když pak někdy nenadále

horoval jsi poeticky

o svobodě – a tak dále –

s mladistvými přátely, –

moudře, jako otec pravý

já k vám mluvil věru vždycky:

„Vždyť si ještě, bujné hlavy,

karieru zkazíte!“

Za své služby ani jednou

nedostal jsem honoráře, –

však mám řadu nepřehlednou

všelijakých hříšníků!

Od tebe jen málo žádám. –

Proč ti, hochu, blednou tváře?

Neboj se, já neokrádám,

nejsem, víš to, žádný žid!

Nechci ani, abys duši

peklu zapsal vřelou krví,

moje srdce dobře tuší,

že tam přijdeš bez toho.

Dobrovolně přijdeš ke mně

a nebudeš věru prvý,

který prchne z české země

pro blahobyt do pekla. –

Na mé srdce polož ruku. –

Pálí, jako výheň žhavá, –

nevíš, nevíš, jakou muku

tají v sobě moje hruď!

Bídní lidé! život celý

nevíte, co láska pravá,

na srdce vám zaklepe-li,

na svatbu hned myslíte! –

Nevíš, kterak pod mou hrudí

vášní divou krev se pění, –

ruka tvá mne v ňadra studí,

z tvého srdce vane mráz!

Láska má je pekla žárem! – –

Ach, – já lhu! – To láska není, –

to mi v lebku divým spárem

zakotvil se pomsty sup.

Bloudím šílen, neznám sebe, –

pomsty dech mi v duši sálá,

vztekle plivám v modré nebe

na hvězdy i na slunce.

Marně tlumím svoje vzdechy, –

bolesť má je neustálá, –

mohl bych už mezi Čechy

býti dobrým básníkem. –

Ale nechme plané řeči. –

Ty mne nikdy nepochopíš,

tvoje soustrasť nevyléčí

zkrvácené rány mé! – –

A teď účty vyrovnáme. –

Proč pak jenom hlavu klopíš?

Mnoho dluhů? – Vždyť se známe! –

Teď tě hryže svědomí? –

Nu, nevolej pána boha!

Máš sic u mne dluhů dosti,

já ti sloužil léta mnohá,

ale vše ti odpouštím!

Jediné mi vyplň přání:

Ty si musíš bez milosti,

chtě neb nechtě, bez reptání,

mlynářovu dcérku vzít!“ –

Divno, že jsem nepad k zemi

ohromený jeho slovy,

dlouhou dobu hluch a němý,

jako třtina jsem se chvěl.

Co se dělo v mojí duši,

ach, to nikdo nevypoví!

Já jen cítil, kterak buší

plno sporů srdce mé.

Rozkoší se tajnou chvěje,

oživuje dechem blaha

a zas v temnu beznaděje

zoufale se kolísá.

Staré touhy z hrobu vstaly,

nepokoj se v duši vzmahá,

jakoby ji opřádaly

jemné sítě pavučin.

S namaháním promnu oči. –

Sám se vidím v pustém boru,

hlava se mi divně točí, –

ďábel zmizel bůh ví kam. –

„Ďáble!“ volám, „dostoj slovu

a já tobě bez odporu

za Andulku mlynářovu

duši svoji zapíšu!“ –

Ó, já tehdy zpola šílel.

Krutý žal mne věru opil,

na zemi jsem lkal a kvílel:

„Kde jsi, moje Andulko!“ –

Snad teď padla v náruč soku. –

Skokem divým já se vzchopil,

utajil jsem slzy v oku,

hluboko se zadumal.

Sokem tvým je přítel starý. – –

Kdyby dnes ho polapili,

moh’ bys doufat – – Ďáble, vari!

nechci nikdy zrádcem být!

Na mém srdci dosti místa

míti bude přítel milý, –

je to sice žurnalista, –

ale bůh mu štěstí dej.

Ďas mne marně k hříchu svádí,

neupadnu v jeho sítě,

luzný fantom mého mládí

nemá pro mne kouzla již!

Vyrvu z duše do kořene

mlynářovo hezké dítě

a své verše roznícené

spálím na prach ještě dnes!

Klidu třeba duši mojí. –

Vzpomněl jsem si na přítele, –

snad mne čeká v nepokoji, –

nuže, nesmí sklamán být!

Dobře vím, kde bude asi. –

Teď to jeho čelo smělé

líbá otec šedovlasý,

starý, hodný kantor náš!

Zamyšlený dál se beru. –

Klid se vrátil v moji duši,

v pustém boru, v pološeru

nepohne se ani list.

Ve snu blahém srdce bije. –

Kéž ho z něho nevyruší

ani hloupé komedie

našich vůdců národních! – –

Přede mnou, hle, z dálky svítá

houštinami světlo denní, –

na kraji mne lesa vítá

slunka smích a vřelý dech. –

Vyjdu z boru v šíré pole. –

U své pšenky v zamyšlení,

v ústech krátkou dýmku žmole

kmotr Brázda přechází.

„Jářku, tento, – pán bůh zdraví!

Kam pak, kam? Snad nespěcháte?“

Z mračna dýmu ke mně praví,

usmívá se čtverácky.

„Já to dávno předpovídal, –

na mou věru! – vždyť mě znáte!

co by jiný neuhlídal,

o rok dříve uhádnu!“

V udivení se ho táži:

„Co jste uhod? Nevím věru!“ –

Kmotr vážně v rukou váží

sukovitou svoji hůl.

Přimhuřuje očka sivá.

„Co já vím? Že hezkou dceru

starý mlynář špatně skrývá. –

Ale jaká porada?

Holky hlídat! – práce marná,

Andulička není jinou, –

hospodyňka ale švarná

dozajista bude z ní.“ –

Tak děl kmotr. Jeho slova

zapáchala sedlačinou,

aesthetika Durdíkova

málo na něj působí.

Cítím, že mi tváře planou.

Kmotr Brázda jen se chechtá:

„Je to krásné, chodit s pannou

z rána lesem sám a sám!

Jestli já to na vás povím,

pantáta vám záda zlehtá,

pod zámečkem ocelovým

svoji dcéru zavře hned.“ –

Takhle mluvil kmotr milý

a já vše to napsat musím

prose, byste odpustili

Brázdovi i básníku.

Dobře vím, že hněvu dosti

od kritiků za to zkusím, –

ďábel sám mi jenom k zlosti

kmotra v cestu nastrčil. –

Co mám dělat? – Prchnu před ním. –

A on volá: „Kam pak jdete?

vy jste hnedle slůvkem jedním,

jak se říká, uražen.

Co jsem řek’, je pravda čistá,

výmluvou mne nesklamete,

na vaši se svatbu chystá

nedočkavě celá ves.

A pantáta s panímámou,

rádi vám svou dcérku dají,

dozajista nerozlámou

svazek vašich srdéček.

Hodíte se k sobě oba,

lepší holky není v kraji, –

ale, tento – lidská zloba

hloupé klepy vymýšlí. –

Povídají, že prý z jara

přiletují čápi z jihu, –

povídačka je to stará, – –

inu, svět je zkažený –!“

Nevím, co dál kmotr žvanil. –

Na své duši trapnou tíhu,

jakoby mne v prsa ranil,

od něho jsem utíkal.