II.

Že přijde, věřím, v mladé moje žití,

má duše prahne po souzvuku čistém,

a touhou bytost zachvívá se celá,

to vánek jak když stromu chvěje listem.

A myšlenky mé nedočkavě spějí

vstříc tomu, jenž mé touhy všecky zkojí,

jak bílí motýli jsou, kteří vznesli

se nad zemi a do vzduchu se rojí.

Pod nebem azurným se odechvěli v letu

myšlenek bílí motýli a hraví –

kde stopy zaniknou jich v cestě dálné,

a doletí-li touhou nedočkaví?