III. A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží

A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží

a k zemi stahuje mé vzdušné tělo,

to nadarmo se touhou rozepělo

a marně chví se pod tou skalní mříží.

A oko hloub a hloub se v propast hříží,

a slovo rtů se dávno odmlčelo,

jest snem a zdáním, skutkem co být mělo,

krok vrávorá a hlava se víc níží...“

Ó mimoso své nekonečné pouti,

jak mi tě, vzdušný motýlku můj, líto!

Chceš stále vpřed, a nemůžeš se hnouti.

Co Věčnost nad tebou skrz hvězdné síto

se hrne veletokem, kaskádami...

Ó Psycho, dítě bohů, zůstaň s námi!