III. A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší

A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší

v tmě zoufalý Tvůj výkřik poslední,

a v hluboké té noci vyzní tiší,

a zapadne kdes, než se rozední.

Jak nářek ptáka – vše se náhle ztiší –

neb vzlykot děcka ze sna – o čem sní?

A křídla šustí – leč sluch nerozliší,

je ostříž to, háj šumí v blízkém dni?

A vše zas tichne... Šedý obzor vzplane,

a žhavým nachem zkropí oblak šeď,

a rozhoří se východ, slunce vstane,

tak zářivé a skvoucí – rosa skane

jak slza čistá, zasvítí jak měď,

jak krůpěj krve duše utýrané.