III. Ach, jaké to blaho: poležet

Ach, jaké to blaho: poležet

zde na drnu poblíž boru,

a s zlatými dát se hvězdami

do šeptného rozhovoru!

Ty třepotné, smavé hvězdičky

tak čiperně na mne hledí –

ach prosím vás, je to pravda vše,

co lidé prý o vás vědí?

Že maličké vy prý hvězdičky

jste obrovská samá těla –

a od jedné k druhé prý sto let

a k některé věčnost celá?

Což nevidím, jak jste drobounky

a v jakém jste k sobě skladu? –

Já – nahoře být – bych kamenem

vás přehodil celou řadu!

A že prý jste věčném ve reji

a přes steré skokem míle? –

Ej musilo by tu hluku být

a šumu za noční chvíle!

A zatím tak němě spřádáte

svou života tichou dumu –

když vesele prstem zaluskám,

je věru v tom více šumu!