III. Ach, Tvoje všudypřítomné oko

Ach, Tvoje všudypřítomné oko

když daleko dříme za vodou v mlhách –

tu pouštím postem vychrtlé ptáky myšlenek svých

do vzduchu, slavným dechem Tvým opojeného.

Vzlétnou tak plaše a tiše v táhlých křivkách

do černých výšek nebes

a já tak tesklivě čekám na jejich návrat...

Až v temnu se objeví jako plamenné body,

nesouce ohnivé chomáče

květů z Tvých tajemných zahrad –

hořících květů, Tvých smutečních kalin,

až mlčky v mou samotu

s černých mračen Tvých padnou,

bez hnutí, krvácející,

s vypálenými zraky

a s hrdly šípem pohledu Tvého probodenými.