III. Apostrofa.

Ó krásná, k čemu tolik zbraní

vám dáno sudbou k výboji?

Vždyť jedna z nich už dosti raní,

a rána ta se nezhojí!

Vždyť stačí jen to čelo v šeru,

jež vrhá kadeř změtená,

ta ústa svěží, jež jsou věru

jen k sladké dani stvořena,

a ňadra, která jemně halí

ten živůtek váš růžový,

by všichni svobody se vzdali

a vzali od vás okovy!

Proč ještě osud marnotratný

tak mocnou zbraň vám též dal v dar,

ten zrak, kde chví hned záblesk matný,

a opojný hned plane žár?

Ten tmavý zrak! Bez bolu, stesku,

jak často moh’ as pozírat

na oběť, která v jeho lesku

víc nesměla – než umírat!

Ó znal bych rád, zda oči jiné

vy najdete kdy na zemi,

před nimiž kouzlo vašich mine,

a naplní se slzemi!...

Však, nač ta chmura? Vaším zrakem

ta předtucha dnes nehárá –

zda zítra bude zničen mrakem,

dnes vonný květ se nestará!...