III. APOSTROFA

Nač tolik zbraní, slečno moje,

vám dáno sudbou k bitvě té?

Když vítězně vy jdete z boje,

vždy po kořisti šlapete!

Znám muže: duše pevná, bodrá

je kadeří teď lapena,

kadeří černou, jež se modrá

jak ocel chladná, leštěná –

Vím o jiném: pro ňadra vaše,

pro živůtek ten růžový

k vám spínal kdysi ruce plaše

o sladké prose okovy –

Třetího ruce vaše spíjí,

ty ruce malé, zázračné!

Dvé luzných hladkých měkých zmijí

v té něze bílé, průzračné –

Vy jdete hrdá, nezraněná,

pro kořist svoji máte smích –

a v duši mé cos teskně stená

a vztek se zdvihá v prsou mých:

proč vám ta sudba marnotratná

ty tmavé oči dávala?

Je žár v nich, touha, lenost matná

a lhostejnost tak nedbalá!

Ty oči bez účasti, stesku,

vím, dovedly by pozírat

na všecko, co by v jejich lesku

víc nesmělo – než umírat.

Ne... rád vás nemám... Ač jsem touhou

k vám hnán jak větrem bludný list,

den bez vás věčností mi dlouhou –

však zře vás – cítím nenávist!

Ó znal bych rád, zda oči jiné

vy najdete kdy na zemi,

před nimiž kouzlo vašich mine

a naplní se slzami!...

Znám propast pod příkrých skal svahem –

tam rád bych jednu hlavu vmet...

a zachvěl se a výskl blahem –

pak v děsném stesku za ní slet!...