III. Artemis.

Z těch postav chladných, mramorových,

jež vykouzlil věk dětský lidstva,

mě vždycky nejvíc zajímala

Artemis.

Ve školní škamně z nudy věčné

mě hudbou vzrušilo to jméno,

když professor děl drsným hlasem:

„Artemis...“

Hned zapomněl jsem přísných zraků

i Homérových hexametrů,

jen ji jsem viděl velkou, vážnou

Artemis.

Šla měkkou travou Erymanthu,

na bosých nohou třpytnou rosu

a bílé feny vedla tiše

Artemis.

Šat sněžný kryl jí štíhlé boky

a panenská jí halil ňadra,

toul plný měla na rameni

Artemis.

Šla s půlměsícem v tmavých vlasech

a s přísností ve tmavých zracích,

jak letní noc tak chladná, vábná

Artemis.

Vím, dnes ti bozi jsou jen bajkou,

i drobným štěpům gymnasia,

a šedou bajkou jest i moje

Artemis.

Však jednu chvíli uvěřil jsem,

že vidím živoucím svým zrakem

ji velkou, velebnou a krásnou

Artemis.

To bylo jednou v červnu v lese,

kdy spatřil jsem ji v módním kroji.

– Dnes podlehla by jistě modě

Artemis. –

Na bílém koni jela štíhlá

a v černém, těsně spjatém šatě

a klobouček na tmavých vlasech,

Artemis.

Líc její byla bledá, vážná,

a tmavé oči zřely přísně,

na prsou měla konvalinky

Artemis.

A v malé, bílé ručce bičík,

tak jela klusem klenbou stromů,

jak letní noc, tak chladná, vábná,

Artemis.

A v chvíli té za úsměv jeden,

za objetí těch štíhlých boků

byl bych vzal osud Aktaionův,

Artemis!