III Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou

Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou

na vůně chvílí ztracených, na barvy, které blednou,

na luzný ostrov života, uprostřed pustin svěží,

v nic ale nyní propadlý, v tmu hlubin nedohlednou,

zkad není více návratu, zkad uniknutí není,

na ostrov blahem kvetoucí, jenž skutečným byl jednou

a teď je pouhým přeludem a pableskuje matně

jen v odsouzených nadějích, jež v koutech duše blednou

a, zhaslé majáky, víc nevrhají světla

v krajinu smutnou, přízračnou, vlast stínů nedohlednou,

kde bílý narcis nevoní, nerostou asfodely,

kde tmou jen touha zasténá: „Jen žít, žít ještě jednou!“

– tu ostrov živých na chvíli s ostrovem mrtvých splyne

a světlem znovu zahoří fantomy, které blednou,

tu mrtvé lásky vzbudí se, přátelství zakřiknutá,

ta, která na se vzájemně pro strach ni nepohlédnou,

teď rozhlédnou se šťastně kol, než navždy opět usnou,

že píti z číše iluse jim přáno ještě jednou...!