III. Ó bolesť veliký je mistr věru,

Ó bolesť veliký je mistr věru,

na jedné struně hrá jak Paganini,

jak slunce mroucí když se taví v šeru

v sta odstínů se tříštíc mezi stíny.

Však v barev hře vždy je to slunce stejné,

tak v odstínech slov jedna bolest kvílí

a vše ty tony a paprsky chvějné

jsou přec jen jediný pláč u mohyly.

Tak myslil jsem nápisy překládaje,

jež autor Sibyll psal Cecchinu Bracci,

za Tebou spěl jsem až na prahy ráje,

Tys ožila mi v jeho rmutném pláči.

Co cizímu kdys psáno bylo junu,

jenž zemřel v květu krásy své a mládí,

to rozchvívá teď srdce mého strunu

a české slovo v stejný ohlas ladí.

Jeť bolest jedna, a když začne zpívat,

je nejkrásnější, nesmrtelnou básní.

Již dosti, zrak mi začíná se stmívat...

Tak oba mladí a tak oba krásní!