III. BOŽE VELKÝ, BOŽE MOCNÝ!

Bože velký, Bože mocný, Bože spravedlivý!

Když jsem zoufal, dal’s mi zříti milosti své divy!

Nevydal’s nás v ponížení, v posměch nepříteli,

uslyšel jsi naše prosby, když jsme v zhoubu spěli!

Ty jsi Hrad náš nedobytný, naše síla v Tobě,

nebude se vrah nám rouhat ve své zpupné zlobě!

Hle, náš Blaník otevřel se, vyšel zástup skvoucí,

v děsu vichřic Ty jej vedeš, Ty, Bůh všemohoucí!

Dalné pláně – cizí lány – děl a pušek v třesku

jako malá bárka mořem v změti vln a blesků

zápasí šik bojovníků nezdolný a hrdý –

o něj nepřátel se tříští vzdor jak o štít tvrdý.

Dalné pláně – cizí lány – v bouři, dešti, sněhu

bije se a válčí směle rodných vzdálen břehů,

v oku jiskru, v duši plamen, obří sílu v paži –

o takovou hradbu v prach se každý odpor sráží!

Zač se bije? – Za vlast svoji! Za volnost svých dětí!

Jako vichrem radostná ta zvěsť k nám světem letí!

A již z hrudi nedůvěra, pochybnost, stesk mizí –

našli jsme zas duši českou pravou, zlatou, ryzí!

Kol nás temno – v srdcích podlost, zlovůle, chtíč zisku –

ale spásy úsvit již k nám z dálky spěje v trysku!

Nové jitro nad vlastí zas červánky své chýlí,

zbuďte se již, srdce spící! Den již vstane bílý!

Odvrzte, co zhanbilo vás, v blescích vzešlé zoře

spalte všechen kal i neřest, a v nich naše hoře!

Jak tam u těch reků v dáli, kéž by zakotvila

v srdci vám zas láska k bratřím, nepoddajnost, síla!

Jak tam u těch, kteří v psotě, strádání a znoji

za ideu život kladou, v svatém hynou boji,

a jichž krví jméno české slávou zas hřmí světem –

ať vám v duši obětovnost vzpučí zlatým květem!

Neb jen z oběti se rodí, z muk a trudu vstává,

co má věčně v lidstvu žíti, co kvést nepřestává,

co jak skála odolá všech zlob i zbraní vzteku,

a jak svatý Grál vždy zářit bude šerem věků!

Neb jen s Golgoty Bůh lásky, za lidstvo když zmírá,

lidstvu podá klíč ten zářný, jenž ráj otevírá!

A my na tom kříži pněli bolesti tak dlouho!

Přišla chvíle! Vítej, naše spáso, vesno, touho!

Dalné pláně – cizí lány – krev se k nebi kouří –

odoláš, náš voji zdatný? Nezhyneš v té bouři?

Znova úzkost svírá srdce, na zvěst ždanou čeká,

pole mrtvých prostírá se šíré do daleka – –

Černá noc svá rozestřela chmurná křídla v kraji,

v klínu mračen žhavé střely ohněm blyskotají –

hřímá – ozval se ryk hromu nebo sopky jícen?

Děla hřmí zas – Moloch války dosud nenasycen!

Ještě zem se chvěje širá válečnými vozy,

ještě násilí meč rudý lidstvu zkázou hrozí –

voji český, kde tvůj přístav, ochrana tvá příští

proti proudu, který dosud o tvůj val se tříští?

Ne! Byť poslední z tvých reků padl mrtev k zemi,

chválit budem Hospodina svými hlasy všemi!

Neb Bůh mocný, spravedlivý ustál ve svém hněvu,

seslal k nám své archanděly, vznítil duši k zpěvu!

Neželte těch, kteří klesli v boji rozvířeném –

sláva památkou jim bude, nesmrtelnost věnem!

Zříte? Strach jal srdce vraha, jako před Samsonem

Dagon z železa a krve zachvěl se jich stonem!

Zachvěl se – však blízka chvíle, Bůh kdy svůj dluh splatí,

a ten voj náš z vichrů, bouří vlasti volnost vrátí...

Proto spějme chválit Boha, s jásáním a s plesy

ať se zdvihnou hlasy naše, zahřmí pod nebesy!

Velký jsi a mocný, Bože, na svém křesle hvězdném

který kolovraty světů v dráhy vrháš bezdnem,

dnes jim velíš, aby žily, vzrůstaly a zkvetly,

zítra v nicotu je srážíš s pohaslými světly –

který tvorstvu dal jsi vznik, zem oživil’s i moře,

který kážeš, v propast tmy by svit vzplál po prostoře,

v prsť jsi vložil zrno, v klasech by se rděla niva,

jehož dechem šumí hvozd, hloub oceanu zpívá –

jenž jsi hrozný ve své slávě, před nímž lehá v prachu

pouště lev i halný vichr v nejdivějším vzmachu,

který mocné smetáš s výše, k níž zla spěli letem,

a svou lásku skláníš k slabým tvorům všem a k dětem –

Ty, jenž lidstvu v srdce dal jsi plamen touhy žhoucí

po pravdě a po svobodě věčně nehynoucí,

který trestáš naše hříchy utrpení mukou

a zas kající nás zvedáš milosrdnou rukou –

veleben buď od andělů, lidí, od všech tvorů,

neb Ty zpupné ponížil jsi v jejich pyšném vzdoru!

Ty dáš slunci vzejíti zas nad rozrytou rolí,

setřeš slzy s očí matek, syn jichž klesl v poli,

Ty, Bůh silný, splníš naše tužby, zkojíš žaly,

dáš, by hlasy zoufající v radost rozjásaly –

volnost vrátíš k našim krovům, ztišíš naše vzdechy,

slavnou, šťastnou učiníš zas moji vlast, mé Čechy!