III. Causerie o všedním běhu života.

Jak po šikmé bych kráčel ploše,

sám sobě někdy připadám,

chtěl bych se vrhnout do rozkoše,

tak střemhlav, bez rozpaků, sám!

A zatím jen se musím šinout

a pomalu v svůj blízký pád,

kde chtěl bych žíti, musím hynout,

kde chtěl bych mřít – jen umírat!

Co ve mně síly, energie,

na drobty drtit, tam i sem,

ač cítím vše, co ve mně žije,

že titanským se tyčí snem!

To všecko v jednu notu shluknout,

co bouřilo kdys krví mi,

mé srdce musilo by puknout

pod vidinami prvými!

Snad moudře Příroda nám dala,

by spíš nás vedla ku cíli,

ty, jimž se sama notně smála,

ty všelijaké ventily.

Ty vlastně velebiti máme,

kde bychom, Bože, byli již?

O ty se příval vášně láme,

ty polehčují každou tíž.

Pan Ohled sluje ventil prvý,

ó, roztomilý je to pán!

sám šosák, dá si platit krví,

a na slovo je vždycky brán.

Na berlích přibelhá se za ním

přísnější jeho sestra Ctnost,

pan Smysl pro čest s usmíváním

a poupě Dívčí nevinnost!

Těm tolik obětujem v mládí,

že sílu nám i nadšení

i ještě v mužném věku zchladí,

i Promethea snažení!

Jen opatrně, krok za krokem

se šine činů spád i strof,

ač rád by vrh se plným tokem

do vodopádu katastrof!

Jsme pokrytci tak celým žitím,

ač jádrem lepší, nad povrch

jen prolézáme živobytím,

jhy sterými a řadou sprch.

Nás omluvit má chabost věku,

jenž ztratil velikosti rys,

jen z dálky rovni ke člověku,

víc nejsme, co jsme byli kdys.

Nás život otře tak a odře,

ty rány smrt jen vyléčí,

že můž’-li v druhu vítat bodře

druh druha – zázrak největší!