III. CESTOU.

Jako vždycky, jako jindy s Tebou šel jsem polem,

jako vždycky, jako jindy hruď se chvěla bolem,

že Tě nemám, že tu nejsi, drahá!

Jak chvěl vítr jitrocele nakloněným stvolem,

starý cit a stará láska opět v duši sahá,

vše pro Tebe, má drahá!

A zas věřím, jak jsem věřil jarním spěje polem

a zas doufal jsem, se těšil nadějí i s bolem,

že přec jednou půjdem spolu, drahá!

že Tě sevru jako břečtan svírá strom svým stvolem,

a hned lehčí byla mi ta o samotě dráha,

jen Tebou drahá!