III. Cid a doňa Urraca.

Sotva ztichly žalozpěvy

nad smrtí Dona Fernanda,

sotva nastoup vládu po něm

královskou syn jeho Sancho,

tisícerých bojů v zmatku

s prosbou poslal tisícerou

Sancho Cida do Zamory

k donně Urrace, by králi

popustila tuto pevnost,

ku prospěchu svého bratra,

v jeho moc a jeho vládu.

Odcestoval Roderigo,

splnit rozkaz krále svého,

ku staré tu bráně přišel

obsazené, jak se sluší.

Vstoupiti tam když mu brání,

jemu, jejž ctí Hispanie,

na stráže chce dorážeti,

by moh splnit pánův rozkaz.

Již se chystá ku obraně,

ku odporu stráže brány,

která ostříhá tam hradby,

když na povyk Kastilčana

donna Urraca se zjeví

stísněna a v hávu smutku,

přes okraj se valu sklání,

rukami i tváří hýbe

a se zrakem zaslzeným

k Cidovi dí statečnému:

„Zpupný, zanech všeho boje,

Roderigo, krok svůj stav!

Na minulé zašlé doby,

měl bysi se rozpomnít!

K rytířství tě ozbrojiti

u Santjaga, můj byl čin!

Když jsi, vasal, v kruté boje

z ruky matky koně vzal,

ostruh vzal též ryzí zlato,

mnou abys byl více ctěn.

Pověz, u cizích proč bran,

jež jsi dobyl v bojů vřavě,

křiče hrozíš odhodlán

mně, pod tíží hrozných ran

odumřelé dávno slávě,

necítíš ty, tak se zbroje

odloživ přítele háv,

že jen hájím právo svoje?

Zpupný, zanech všeho boje,

Roderigo, krok svůj stav!

Věrolomný v slovu svém,

běda, křivopřísežníku,

jenž měls domov v srdci mém,

jakým odplácíš mi zlem,

se mnou v spor jdeš, nevděčníku!

Chceš zmar ženy plné mdloby

zpupnou pěstí potvrdit?

I přes krále hněv a zloby,

na minulé zašlé doby

měl bysi se rozpomnít!

Žena jsem a láska má

nedopustí, abych z nebe

zkázu tvoji chtěla, zlá,

nebo velký žal mne střebe,

ten jen v hrudi mojí plá.

Na tobě se nechci mstíti,

byť i stihnout měl mne zhyn,

neb vždy musím o tom sníti,

k rytířství tě ozbrojiti

u Santjaga, můj byl čin!

Cos ty dávno zapomněl,

slabá uváží vždy žena,

žes až sem se odvážil,

co jsi, myslíš, ne cos byl,

věc to dávno zapomněná...

Věř, měj odpuštění moje,

nejsa šlechtic, jím ses stal,

z ruky otce mého zbroje

když jsi, vasal, v kruté boje

z ruky matky koně vzal.

Povýšiti tebe tam,

odkud sražena já byla,

zdar ti dali a mně klam,

co jsi slávou získal sám,

sláva tvá mne oloupila.

Věř, mně tolik bylo vzato,

otce vůli splnit jen

chtěla jsem, co jemu svato,

ostruh vzal’s tak ryzí zlato,

mnou abys byl více ctěn!