III. Cid zetě kárá.

„Že jsem, zeti moji, musil

také skutky viděti,

z kterých i mně velká škoda,

mrzutost jde v zápětí!

To že svatební jsou šaty?

nechtěl by je ani čert!

Jaká bázeň dohnala vás

na nejapný taký žert?

Proč jste oba uprchnuli?

Což já nestál vedle vás?

Nemohli jste klidně vyčkat,

o mé dcery zněl váš hlas.

U krále zněl, neb vy oba

za co měli jste se jen?

Já vám nedal rád své dcery,

králi byl jen poslušen.

Což jste vy mi, ženichové,

k mého stáří ochraně?

slibujte mi krásné stáří

ve mrzkých žen pohaně!

Ale nechci mluvit dále

na to, co se stalo, zřím,

bolest zmoci nedovedu,

když jen o tom přemýšlím?“

Vyslovil Cid tato slova

k oběma jen, jak to moh,

vida před lvem bratří oba

v postrachu že vzali roh.

Hrabata tím rozmrzelí

na Cida víc zanevřeli.