III. Co hvězdu jitřní jsem Tě zříval, v formách, tajích

Co hvězdu jitřní jsem Tě zříval, v formách, tajích

uctíval symbolských. Zřít v líc Tě teď

za loutku v muselín a dukát v třásni

mním. Svolíš, nejsvětší, k té bezprostřednosti?

Na glóbu zřel jsem Tebe zobrazenou.

Plující nad ním jak fortuna v záři.

Tím nymbu jasem posud oslněn,

pravdivost chápu, možnost Tvojí zvěsti.

Důsledků lepších vzácné početí

a determinaci Tvé sladké něhy.

Jak chápat, v Gai dol že lepší bytosti

a významnější, závažné víc nebylo.

Glób, nesrozumitelnou sloku pějící,

se valí v před a v prostor. Nikdo zřen

nebyl jím či největší v ocenu vymíněn

od dob v pych letu poslušné oběžnice.

A náhle srozumitelnou je, jasnost strópha

a mluva colossa, je blízkým slovo,

tróp, sylba, vzkaz jeho. To proto, v péč

že ujímáš se léna, dílu svého.

Řeč věčnosti tlumočíš, příkaz nám,

taj, kyn a hudbu, země v soulad sfér

kadence. Aegidu Tvou nad colossnou

Tvou osou triomfální zřím v žas plát.

Jsi nad glób, patróna že’s nad něj v ryzost větší.

Mystická, božská maska triomphující.

Nemáme, zříme, lepšího srozumění.

Pluj, Tyché, dobro nad námi vždy v zalíbení.

Střez, zdrav v dík adoranty své, když oslovují

Tě, žádají, ó, nehynoucí paní!

Na mistra shlédni, jenž zvěčniti bachantku

moha, se chví znesvětit štětec, barev pych

a portraitem Tvým roli přizdobuje.

Tak minstrela zři, jenž předchůdce měl

zajisté v písni mariánské, stanci prosté,

však soubor sladil strun v hold Tvůj víc nestranný.