III. DĚCKU V PŘÍZEMÍ.

V okénku, v běli záclonek

vždy nad šitím se skláněla,

jak na křídlech by anděla

růžový ulpěl červánek.

Tak křehounký byl její vděk,

vlas zlatý padal do čela,

pleť – broskev jemně zardělá,

jež usmívá se z úponek.

Stesk tichý občas ruce smek

jí v klín, a v prázdno hleděla,

jen na chvilku, jen kapánek.

Hned přistihši se, rozchvělá

zas práci rychle dodělá.

Leč líce rys číms divně změk...