III. Den si do červánku

Den si do červánku

uleh’ ztrmácený,

hněvný Sever pustil

s řetězu své feny.

Slyš, jak strašně vyjí!

Skály zastenaly,

drobný kámen s vrchu

k úpatí se valí.

Slyš, jak žalně vyjí,

sad kol domku drtí;

jistě že tam leží

někdo blízek smrti!

Leží, ne však jeden,

mrtvoly tam dvoje:

jedna – otec drahý,

druhá – srdce moje.