III. Deštný oblak.

„Již pojďme rychle dolů, mrak se žene k štítu!“

děl vůdce. Hle, kol nás tu oblak světlý zticha

se vznáší roklemi a rosou na nás dýchá,

an vedle ostrý štít plá ve slunečním svitu.

„Sem slezte!“ vůdce volal, „do skal, do úkrytu,

za chvíli bude jasno!“ – A už každý spíchá,

pod balvan sedli jsme, však – cos k nám těžko vzdýchá,

jak v dešti máť by s dětmi lkala o záštitu.

Níž do skal mlčky zřel jsem, kam se oblak chýlí,

já v duchu zřel, že křídla rozpíná to čistá,

svá stříbrolesklá křídla nebes anděl bílý

a že se spouští k Tatře, máť by s dětmi vedl

jak Hagaru kdys v poušti... V tom vůdce náš se zvedl:

„Vždyť jsem to řek’! Je jasno! Dál se hněme s místa!“