III. Don Juan.

Roj ženských duší u vchodu naň čeká,

jak vešel, naň se s divým vrhá křikem,

a v náhlých slzách, s dušeným zas rykem

kol něho jako furií dav těká.

Jej vzteklý bol ten věru nezaleká –

vším zhrdat – bylo dávno jeho zvykem.

Jen jedné želel... s tichým ona vzlykem

za milost prosíc proň tam v strachu kleká.

Jí nejvíce dřív ublížil on v žití.

„Ó odpusťte mu, já jak odpustila!“

„Ne! Na soud s ním!“ tak všecky naň se řítí.

A prchla duše útrpná a milá.

Don Juan smál se rouhavě a vztekle:

„Já změnu hledal, našel aspoň v pekle.“