III.CIKÁNI V LESE.

Hoj, cikáni, zapějme,

pijme, jezme, líbejme,

zítřejška nic nedbejme!

Dneska lesní tichá skrýš

na mechu nám ustlala,

koluje kol vína číš,

pečeň voní: tralala.

Hoj, cikáni, zapějme,

pijme, jezme, líbejme,

zítřejška nic nedbejme.

Trpká bolesť vyhnanství

v písně nám dnes roztála,

dneska ňadry co nám chví,

blaho, slast je: tralala.

Hoj, cikáni, zapějme,

pijme, jezme, líbejme

a co zítra? – nedbejme!

Černá noc s blesky

cikánčin hled –

šuhajku hezký,

proč jsi tak zbled?

Snědá jsem kráska:

oheň a láska

v ňadru mém vře,

léta svá mladá

prohýřím ráda

v milostné hře.

Pojď, pocel vzíti

ze žhavých úst,

natrhej kvítí,

jež vidíš růst,

pro dnes jsem tvojí:

z vonného chvojí

spletla jsem stan,

poroučej nyní

své otrokyni,

dnes tys’ můj pán!

Hoj, cikáni, zapějme,

pijme, jezme, líbejme,

trala: zítřka nedbejme!

Kapradinu ve vlase

zatancujme, družky!

Cikánce nač k okrase

třeba perel, stužky?

Černé oko zápolí

s diamanty směle,

bílé zoubky nevolí

za perly dát skvělé;

jestit lesů kněžna

k miláčkovi něžná,

proti násilníku

za ňadry má dýku.

Jitro v záři nachové,

duhy obraz pestrý,

kvítí vonné, májové

všem se líbí, sestry:

snědých líček rudý květ

nad kvítí všech luhů,

cikánčiných citů svět

nad měňavou duhu. –

My jsme lesů kněžny

k miláčkovi něžny:

zrádce násilníka

srazí k zemi dýka!

Dneska lesní vonná skrýš

na mechu nám ustlala,

koluje kol plná číš,

čerstvá pečeň: tralala,

tralala, tralala!

Moje kadeř – černá hříva

po ramenech dolů splývá –

s balkonu se kněžna dívá.

Večer nese posel psaní:

„Přijď, cikáne, bez meškání

tančit před vznešenou paní.“

Tancoval jsem, ona hrála,

ruce moje do svých brala,

vlasy mými pohrávala.

Zmámen vínem, krásou, vůní,

jak pes, když se v slunci sluní,

celou noc jsem probděl u ní!

Hoj, cikáni, zpívejme,

pijme, jezme, líbejme,

a zítřejška nedbejme!

Byla jsem mladá kdysi,

a se mnou svět byl mlád –

teď hadry s těla visí,

květ, půvab s líce spad’.

Co zbylo mi? – Hoře, cikáňat četa.

Oj, léta vy moje, mladá má léta!

Jsem jak ten konár suchý,

co hyzdí mladý les,

svět k bídě mé je hluchý,

ač k rtům dřív pohár nes;

teď od prahu k prahu bloudím jak kletá.

Oh, léta vy moje, mladá má léta!

Trpká bolest vyhnanství

dnes nám v písně roztála,

co nám dneska ňadry chví,

štěstí dech je bezmála –

hoj cikáni, tralala!

hurá! hurá! tralala!

Kradla-li jsem za mládí,

v stáří musím také krást –

bijte mne, to nevadí,

rány moje zhojí masť:

zamkněte si ohradu,

cosi přec vám ukradu.

S prstu mnohý drahokam

stáhla jsem dřív: nikdo nic –

sestárlá však, sedět mám

pro pár vajec, jitrnic –;

dejte zámek na hřadu,

aspoň slípku ukradu.

Přišijte si každou věc,

přibijte vše hřebíkem,

ukradu i s ptáčkem klec,

vepříka i s krmníkem,

zamkněte dům, zahradu:

i s domem vás ukradu!

Jezme, pijme, líbejme,

bolest, starost vypějme,

zítřejška nic nedbejme!

Jsem jen veteš taká

trouchnivá,

v duši mé se smráká –

prchlé štěstí – ptáka –

dlaň víc nepřiláká...

Slyšte, od hřbitova

v stesk můj se jen sova

ozývá.

Seschly moje svaly,

v kůži, kosť,

vzpomínka skráň pálí:

s hory jedle, skály

paže dříve rvaly –

teď-li po mně plivne

vrah – sval neobživne,

ni má zlost.

Bídný střep jsem starý,

pouhá smeť,

pes rve se mne cáry,

marny kouzla, čáry,

každý volá „vari“...

Ba, až smrť mě skolí,

ještě do mrtvoly

kopne svět.

Dneska lesní vonná skrýš

na mechu nám ustlala,

koluje kol vína číš

z ruky do ruk: tralala,

cikáni, hoj, tralala!

hura, hurá, tralala!

Po lese rejdí

cikáňat četa,

po hlavách tančí,

kozelce metá.

Veverky plaché

po stromech honí,

v korunách bujných

smíchem to zvoní.

Vyberou z hnízda

vejce i ptáčka,

o malý ořech

nítí se pračka.

Po lese rejdí

cikáňat četa,

po hlavách tančí,

kozelce metá.

Marušenka na trávníku

líbá sladkosť dětských rtíků,

náhle pod zelenou chvojí

tlupa cikánek tu stojí.

Počaly ji obskakovat,

chtěly její děti chovat,

její šátek chtěly míti,

dávaly zaň kytku kvítí.

Na Marušku dorážely

jako mouchy, sršni, včely,

ruce ke rtům přivíjely,

jedno z dvojčat po ní chtěly.

Přišel hajný pro Marušku,

vzkřik a s plecí strhnul pušku,

cikánky jak kavky, vrány,

rozprchly se na vše strany.

Máť Matějova,

Maruška naše

do očí sobě

pohledly plaše.

„Žiješ jak v hrobě

v té lesní kobě –

nestýská se tu,

Maruško, tobě?“

„Ach jsem tu ráda –

les vůni dýchá,

neraní mne tu

lidská zášť, pýcha.“

„A nevzpomínáš

na mého syna?

on jen ti žehná

a neproklíná.“

„On vždy byl dobrý –

Bůh mu to splatí!“

„Rci, nechtěla bys

mužem jej zváti?“

„Svou čest mám na vždy

již pokalenou –“

„S ním zase budeš

počestnou ženou.“

„Výčitkou živou

dvojčátka budou –“

„Zjasníš nám, dcerko,

domácnost chudou.“

„Ach svět vždy najde

bláto a smetí –

vyčte mou hanbu,

vyčte mé děti.“

„Syn obhájí tě

před celým světem,

záštita pevná

tobě i dětem.“

„Mne neobhájí,

podlehne spíše –

mír, štěstí prchly

by s naší chýše.

Ať zapomenout

Matěj se učí –“

Zmizela s pláčem

v zeleném bučí.

Zlomil cikán snědolící

vrchol mladé borovici,

do břízy chtěl také títi –

v tom mu hajný ruku chytí.

A již do křížku se vzali,

až v nich kosti zapraskaly;

cikán podleh, hajný holí

v šíj mu buší, nepovolí.

Buší, bije do krvava –

cikánovi klesá hlava,

z černých očí se však dívá

tvrdé srdce, duše mstivá.

Hoj, to srdce moje

není jako jiné,

komu jednou pomstu slíbí,

tomu nepromine.

Hoj, ta duše moje

není jako jiná,

zlé si nejlíp pamatuje,

dobré zapomíná.

Michala dnes doma nějak málo těší,

pořád cosi dumá, pořád hlavu věší,

sem tam jizbou chodí, na lávku si sedá,

odloží-li dýmku, honem ji zas zvedá.

Divé myšlenky má s divokými plány...

Myslí na Marušku, myslí na cikány,

myslí na dvojčátka, na výsměch své ženy,

na sousedů vtipy myslí rozezlený.

V tváři se mu zračí jakés odhodlání –

a už nikde nemá místa ani stání;

prchá v šero lesa. – Polem létli supi,

když se v noci vracel od cikánské tlupy.

Mladý cikán Marušence

do okénka kývá,

divě tluče na bubínek,

tancuje a zpívá:

„V plném květu na div světu

stojí strom,

nad ním vzhůru, stajen v chmuru

dřímá hrom,

v dlani blesk...

Strome vonný, strome zlatý,

vzrůst tvůj květem obepjatý,

listů svěžích třpyt a lesk:

zítra zničí hromu blesk –

strom kde se dneska vypíná svěží,

zítra jen pahýl rozbitý leží!“

Mladý cikán Marušence

do okénka kývá,

divě tluče na bubínek,

tancuje a zpívá.

Cikánka stará, vráskovitá,

jak ouhoř obratná a hbitá

k Marušce večer vklouzla,

za ňadry čáry, kouzla.

Maruška nad kolébku právě

se uklání, sny zlaté v hlavě

a bere do objetí

své sličné drobné děti.

Lekne se zjevu cikánčina,

klesá jak klas, když srp jej stíná,

cikánka k rtům jí chýlí

mok plný divné síly.

Teprve k ránu z mdlob se budí

s bolestmi v hlavě, s ohněm v hrudi,

vstává a dítky, běda!

v kolébce darmo hledá.

Vykřiknout chtěla –

leč oněměla

hrůzou a bolem;

v šíleném chvatu

opouští chatu,

utíká lesem a polem.

Míjela horu,

do černých borů

volá, štká, úpí –

prohlédla mlází,

leč nenachází

dítek ni cikánské tlupy.

Vlasy sobě s hlavy rvala,

po doubravě pobíhala,

nebi hrozila a lála.

Popel hrabe na ohnisku

zbylém; hledá ve křovisku,

v skalách, horách, v dáli, blízku.

Z rukou, nohou krev jí kane,

z tváře nehty rozedrané

šílenstvím jí oko plane.

Tak ji Matěj našel

za krásného rána,

když letěla lesem

líticí jak štvána;

hlas mu hasnul v hrdle,

když chtěl volat na ni –

pak se rozběh’ za ní

za bludnou jak laní.

Nohy počaly se

pod ním chvět a třásti,

když ji spatřil letět

zrovna ku propasti;

vzkřikl, co měl hrdla,

vzkřikl, co měl síly,

kročeje že její

hned se zastavily.

Jakýs sladký úsměv

po tváři jí letěl,

v oku zaplálo cos

třpyt jak hvězdných světel;

s čela rozhodila

temný vlas svůj rusý,

ústa rozevřela

k slovu jakémusi.

Nevyšlo však zvuku –

jazyk její zněměl,

pro lásku a kletbu

žádných slov již neměl;

k nohám se mu vrhla

jako pominulá,

jenom oko plálo,

a ňadra se dmula.

Nadarmo se hajný pustil za cikány –

Bůh ví, za kterými ti už byli lány,

za kterou už horou, za kterým už lesem

byli se svým lupem, hnáni strachu běsem.

Jako blesk se krajem zvěsť ta rozletěla –

stíhali je všude; naposled dvě těla

zkrvácená našli Maruščiných dětí,

ukryté jen polo pod smrkovou snětí.

Ó, kdo usmrtil je? „Cikánská snad žena

ku hroznému skutku byla podplacena,“

lid si šeptá: Matěj také hádá, tuší...

Maruška však mlčky spřádá pomstu v duši.

Už se hájovna víc

zpěvem nerozléhá,

kol ní Marušenka

zbědovaná běhá,

vlasy v krátké době

v sníh ji pobělely,

obličej vždy svěží

zvráskovatěl celý.

Nosívá dva klůcky

ovinuté hadry,

vášnivě je líbá,

tiskne, hřeje ňadry;

kolíbečku prázdnou

v noci kolíbává,

až jí unavením

klesá chorá hlava.

Zabloudil Michal zelenou horou,

náhle se potkal s Maruškou chorou,

nepoznal jí hned, cizí mu byla,

v tom s křikem nehty ve tvář mu vryla.

Zápasil těžce, lid se zběh’ k tomu,

Marušku spjali, zavezli domů,

v hájovně leží připjata k loži –

Venku se směje slunéčko boží...

Z Javorského statku mocný plamen šlehá,

slaměný vích v dlani Maruška kol běhá,

stodolu a chlévy s plesem zapaluje,

vítr pomáhá jí, do plamene duje.

Celý statek jasně jako svíce hoří,

noční nebe rdí se jako ranní zoří,

v tom se výkřik ozve, za ním druhý, třetí,

Michal vynáší svou ženu ve objetí.

Marušenka běhá kolem prostovlasá,

po hořících trámech tančí, výská, jásá,

jako v záhon růží do plamene spěje –

Matěj vrh se za ní, ale bez naděje.

S Marušenkou zhynul ve plamenném moři –

oheň dále zuří, statek dále hoří,

až do rána šlehal hvězdám do výsosti...

Vítr rozvál popel z dřev a lidských kostí.

Maruško moje, valašská ty krásko,

hor našich vtělená ty smutná lásko,

jdi mezi dívky písní očistěna

a vypravuj, co útrap snese žena.

Ó vypravuj, jak mstí se lásky vina,

jak všechno štěstí jako pavučina

se rozpadává, vzpomínka jen zbude

a od hořkého pláče oko rudé.

I mezi hochy zajdi ostýchavě,

když ku milenkám chystají se právě,

tvou tvář-li uzří zoufalou a bledou,

snad nezradí je, k pláči nepřivedou.

Ó zajdi v horách do každičké chatky,

ke krbu sedni, vdechni do pohádky

své lásky děj utkaný z utrpení –

ať lásky nešťastné už v světě není!