III. Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí.

Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí.

Když potkáš ženu, zavlá kštice vonná,

jist nikdy nejsi, že to není ona,

ta sudba tvá, jež všecky sny tvé zvrátí.

Jež opije tě rtem svým do závrati,

tvůj štětec, péro, jež svou práci koná,

ti vyrve z ruky – jejíž paží spona

tě na hrud' připne jí a nechá spáti.

Neb bude štvát tě jako ve vichřici

vždy dál a výše z ctižádosti žízně,

pro plannou slávu neb kov blýskající.

Ó, Emmo, Emmo, hlavu svoji skláním,

můj osud jsi, zdroj radosti a trýzně,

má bolest stejně jak mým požehnáním.