III. Dva havrani se nesli vzduchem

Dva havrani se nesli vzduchem

a zvolna plujíce nad oknem mým,

v němž ležel jsem, tak mluvili:

„Toť školomet?“ – zakrákal jeden,

zobákem na mne ukazuje.

„I Němec to!“ – ušklíb’ se druhý.

„Tak aspoň mluví, s pathosem

a s rozervanou rhetorikou

on ve hrob nepaměti vrhá

svou lásku – ach, tak srdnatě!

A zatím každým večerem

jak zloději se plíží vzpomínky,

vše bolesti a muky nesouce,

a kradou spánek mu i sladkosť snů,

hruď napájejíce jen tužbami.

I naslouchá, hruď trpko svírá se,

a na stolku, kde lampa shasla již,

on pozdě usíná. A ráno?

Pln resignace jest – chachacha!

– Ty, myslím, brachu, nevíš, co to

za slovo, že tak hloupě čumíš?

Máš měkký ještě zobák, chlapíku! – –

No, Němec pravdivý to!

Čert aby také řeči slýchal!“

A krákajíce zvolna pluli dál.