III. Faraonův dvořan slyše kdysi

Faraonův dvořan slyše kdysi

lidu mrukot, děl nám v zmatku plachém:

„Splním vše! Co chcete?“ Tvrdé rysy

v úsměv nutil, v srdci chvěl se strachem.

„Chceme volnost!“ vykřikli jsme rázem,

že se třásly skvostné síně sloupy,

„z pout a jařma, kde jsme bídným plazem,

propusť nás, ať volný, kam kdo vstoupí!“

Spolný, mocný výkřik náš ho děsí.

Váhá. Chví se. Zkouší smlouvat s námi.

„Jiného cos rychle vyvolte si!“

„Nuž,“ my děli, „vystav nám též chrámy!“

Oddechl si a již nevrleji:

„Jiného cos!“ – pravil, hladě bradu.

„V nás též mnozí moudrostí se skvějí,

jednoho z nás vybeř ve svou radu!“

„Nemožno!“ vzkřik’, „rcete jiné přání!“

A tu velká padla na nás tíže,

a kdos děl, až krev se ve tvář vhání:

„Při práci ať přidají nám rýže!“

Zasmál se, a jeho skráň se tyčí,

nechvěl se již, věděl, že jsme slabí.

„Důtkami, vzkřik, „metlami a biči

v tvrdší práci žeňte mi ty raby!“